NEW YORK – Světová ekonomika zažila několik dobrých let. Globální růst byl silný a propast mezi rozvojovým a vyspělým světem se zúžila, o což se zasloužila v prvé řadě Indie a Čína, jež zaznamenaly růst HDP ve výši 11,1% a 9,7% v roce 2006 a 11,5% a 8,9% v roce 2007. Dařilo se i Africe, kde růst v letech 2006 a 2007 přesáhl 5%.

Dobré časy možná končí. Už celá léta je slyšet obavy z globálních nevyvážeností zapříčiněných obrovskými americkými půjčkami ze zahraničí. Amerika opáčila, že svět by jí měl být vděčný: tím, že si žije nad poměry, pomohla udržet globální ekonomiku v chodu, zejména s ohledem na vysoké míry úspor v Asii, která v rezervách nastřádala miliardy dolarů. Vždy se ale uznávalo, že americký růst za prezidenta George W. Bushe není udržitelný. Teď se blíží den zúčtování.

Nedomyšlená americká válka v Iráku přispěla ke čtyřnásobnému růstu cen ropy od roku 2003. V 70. letech minulého století vyvolaly ropné šoky v mnoha zemích inflaci a jinde recesi, poněvadž vlády zvyšovaly úrokové sazby, aby bojovaly proti rostoucím cenám. A některé ekonomiky potkalo to nejhorší z obou světů: stagflace.

Světu až dosud pomáhaly překonávat vystřelující ceny ropy tři zásadní faktory. Zaprvé, Čína vzhledem ke svým obrovským nárůstům produktivity – založeným na vysokých mírách investic, mimo jiné do vzdělávání a technologií – vyvážela deflaci. Zadruhé, Spojené státy toho využily a snížily úrokové sazby na bezprecedentní úrovně, čímž vyvolaly bublinu bydlení, kdy hypotéky byly dostupné všem, kdo nežijí na přístrojích. Konečně, pracující po celém světě nastavili tvář a akceptovali nižší reálné mzdy a menší podíl HDP.

Tahle hra už skončila. Čína dnes čelí inflačním tlakům. Navíc pokud USA přesvědčí Čínu, aby zhodnotila svou měnu, v USA i jinde vzrostou životní náklady. Se vzestupem biopaliv se zase provázaly trhy s potravinami a s energií. Ve spojitosti s rostoucí poptávkou ze strany těch, kdo mají vyšší příjmy a nižší zásoby kvůli potížím, které se váží k počasí a souvisejí se změnou klimatu, to znamená vyšší ceny potravin – pro rozvojové země smrtelná hrozba.

Vyhlídky na trvání amerického spotřebního flámu jsou rovněž chmurné. I když bude Federální rezervní úřad USA nadále snižovat úrokové sazby, věřitelé se do dalších špatných hypoték nepohrnou. S klesajícími cenami domů ubude Američanů ochotných a schopných ve své rozmařilosti vytrvat.

Bushova administrativa doufá, že nějak předejde vlně zabavování majetků hypotečním dlužníkům – a že tedy problémy ekonomiky přesune na příštího prezidenta, právě tak jako to dělá se zabřednutím v Iráku. Šance na úspěch má ale malé. Jedinou skutečnou otázkou pro Ameriku teď je, zda dojde ke krátkému a ostrému poklesu, anebo k delšímu, ale mělčímu zpomalení.

Amerika navíc své problémy vyvážela do zahraničí, a to nejen šířením kontaminovaných hypoték a špatných finančních praktik, ale i prostřednictvím neustále oslabujícího dolaru, zčásti v důsledku chybných makro i mikropolitik. Pro Evropu například bude čím dál těžší exportovat. Ve světové ekonomice vystavěné na základech „silného dolaru“ vyjde výsledná nestabilita na finančním trhu draho všem.

Současně platí, že dochází k masivnímu globálnímu přerozdělování příjmů od dovozců ropy k jejím vývozcům – mezi nimiž je nepoměrně mnoho nedemokratických států – a od pracujících po celém světě k těm nejbohatším. Není jasné, zda pracující budou nadále snižování svých životních úrovní přijímat ve jménu nevyvážené globalizace, jejíž přísliby se jeví čím dál prchavější. V Americe lze vycítit hromadění odporu.

Pro ty, kdo si myslí, že dobře řízená globalizace má potenciál být ku prospěchu jak vyspělých, tak rozvojových zemí, a pro ty, kdo věří v globální sociální spravedlnost a význam demokracie (a živé střední třídy, o niž se opírá), se jedná o špatné zprávy. Ekonomické úpravy tohoto rozsahu jsou vždycky bolestivé, ale dnes jsou hospodářské bolesti větší, protože vítězové mají menší sklon utrácet.

Vskutku, rubem „světa zaplaveného likviditou“ je svět, který čelí poklesu agregátní poptávky. V uplynulých sedmi letech vzniklou mezeru vyplňovalo nespoutané utrácení Ameriky. Teď zřejmě výdaje amerických domácností i vlády přibrzdí, neboť prezidentští kandidáti obou stran přislíbili návrat k fiskální zodpovědnosti. Po sedmi letech, během nichž Amerika zaznamenala nárůst státního zadlužení z 5,6 bilionů dolarů na 9 bilionů dolarů, by mělo jít o vítanou novinku – načasování ale nemohlo být horší.

V tomto bezútěšném obrázku je jeden světlý tón: zdroje globálního růstu jsou dnes rozmanitější než před deseti lety. Skutečnými motory světového růstu jsou v posledních letech rozvojové země.

Pomalejší růst – či případná recese – v největší světové ekonomice nicméně bude mít nevyhnutelně globální důsledky. Dojde k celosvětovému zpomalení. Pokud měnové orgány vhodně zareagují na rostoucí inflační tlak – s vědomím, že z velké části jde o import, nikoli o důsledek přebytku domácí poptávky – mohli bychom z něj vykličkovat. Jestliže ale budou neústupně zvyšovat úrokové sazby, aby dosáhly inflačních cílů, měli bychom se připravit na nejhorší: další epizodu stagflace.

Vydají-li se centrální banky touto cestou, nakonec se jim nesporně podaří inflaci v systému zadusit. Cena – ztracená pracovní místa, mzdy i domovy – bude ale obrovská.