Transatlantic Perspectives
Spasí se evropští hříšníci?
Hans-Werner Sinn
|
|
|
|
Když němečtí představitelé v 90. letech prosazovali Pakt stability a růstu coby nezbytný předpoklad opuštění německé marky, nečekali, že by Německo bylo první zemí, která pakt poruší. Přestože pakt říká, že vláda si nemůže vypůjčit víc než 3% HDP, německý schodek veřejných financí v letech 2002 až 2004 dosáhl a přesáhl 3,7%.
Vyskytli se ale i další hříšníci. Francie také v těchto třech letech fiskální kritérium paktu porušila. Portugalsko se prohřešilo v roce 2001 a Nizozemsko v roce 2003. Řecko podvodně manipulovalo své statistiky: ač vykázané schodky byly pod limitem, země musela přiznat, že skutečný deficit mezi roky 2000 a 2004 dosahoval průměrně 4,3% a nikdy neklesl pod 3,7%.
Ostatní země byly úspěšnější díky šťastným okolnostem. Například Itálii prospělo nejen kreativní účetnictví její vlády, ale také fakt, že euro vedlo ke konvergenci úrokových měr v Evropě. Během deseti roků, mezi přelomy let 1994-95 a 2004-05, dlouhodobé úrokové míry pro italské státní dluhopisy klesly ze zhruba 12% na asi 4%. Vzhledem k tomu, že italský poměr dluhu vůči HDP je v současnosti kolem 106%, nižší výpůjční náklady snížily míru veřejného zadlužení o více než osm procentních bodů.
Vskutku, kdyby úroková míra neklesla, přičemž vše ostatní by zůstalo stejné, italský schodek veřejných financí by v roce 2004 nečinil vykázaná 3%, nýbrž 11% HDP a tamní poměr zadlužení vůči HDP by byl samozřejmě mnohem vyšší. Bylo to euro, nikoliv italská vláda, co Itálii pomohlo splnit Pakt stability a růstu. Teď se ale zdá, že Itálie opět začala mít potíže, a také chce pakt zmírnit.
Návrhy reforem, které se v současnosti debatují, jsou přinejmenším dobrodružné, neboť se zdá, že se všechny točí kolem otázky, které vládní výdaje by měly být z výpočtu deficitu vyňaty. Seznam osvobozených výdajů zahrnuje čisté platby země do EU, výdaje na vzdělávání, veřejné výdaje vůbec či výdaje mimořádné. Za takových okolností by pakt ztratil smysl.
Nakonec, záměrem paktu bylo zavést přísná omezení výpůjček evropských vlád, aby se jim znemožnilo zatěžovat budoucí generace dnešními závazky nebo jednou přijmout italskou strategii: neomezeně si půjčovat a tisknout víc peněz, aby dluh umazávala inflace. Třebaže omezení jsou správnou myšlenkou, je pochopitelné, že vládám EU se nelíbí. Hříšníci nemají přikázání v oblibě.
Ve všech evropských zemích už budoucí generace nesou nepřiměřenou penzijní zátěž. Například v Německu rada ekonomických poradců spočítala, že implicitní penzijní dluh přesahuje 270% HDP. Připočtěme k tomuto úhrnu veřejný dluh ve výši 67% HDP a výsledkem je celkový poměr německého zadlužení k HDP na úrovni asi 340%.
Ostatní evropské státy jsou v podobné situaci, což ještě zhoršuje skutečnost, že Evropané mají méně dětí. Budoucí generace, jež mají účet vyrovnat, prostě nemusí přijít.
Evropa je navíc kontinentem s nejpomalejším tempem hospodářského růstu na světě. V roce 2004, kdy světové hospodářství zaznamenalo nejsilnější růst za víc než čtvrtstoletí, činil průměrný růst v EU pouhých 2,2%, zatímco inflace dosahovala 1,9%. V nominálních hodnotách jde tedy asi o 4% a rychlejší růst bude dlouhodobě možný jen stěží.
Při takto nízkém růstu už není strop ročních fiskálních deficitů nastavený na 3% HDP slučitelný s 60% limitem poměru zadlužení k HDP, který v zemích eurozóny stanovuje Maastrichtská smlouva. Státy, jež si půjčují 3% a rostou 4% tempem, budou směřovat k poměru zadlužení vůči HDP na úrovni 75%. Země jako Německo, jejíž trend růstu je pouhé 1% za rok a jejíž inflace ve střednědobém výhledu může být nadále jen 1%, je na cestě k poměru zadlužení vůči HDP na úrovni 150%.
Správnou reakcí je ovšem Pakt stability a růstu zpřísnit, nikoliv změkčit. Nejsnazším způsobem, jak držet poměr zadlužení k HDP pod kontrolou, by bylo zavést odstupňované schodkové kritérium, jež by zemím, jejichž poměr zadlužení vůči HDP přesahuje 60%, snižovalo povolený deficit veřejných financí pod 3%, zatímco zemím, jejichž poměr zadlužení vůči HDP je pod touto hranicí, by strop schodku zvyšovalo nad 3%.
Tento přístup by automaticky zohledňoval rozdílná tempa růstu a byl by pro jednotlivé země silnou pobídkou, aby v dobrých časech hospodařily s přebytky a rozšiřovaly si tak manévrovací prostor pro horší časy. Naneštěstí však hříšníci sami budou tím, kdo stanoví podmínky, za nichž budou potrestáni.
Hans-Werner Sinn vyučuje ekonomii a veřejné finance na univerzitě v Mnichově a předsedá institutu Ifo.
Copyright: Project Syndicate 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Hans-Werner Sinn or return to our home page.
|
|
