Friday, July 25, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
1

Ještě sedm let těžkostí?

NEW HAVEN – Velká část diskusí, které vyplynuly z ekonomického sympozia, jež v srpnu 2010 proběhlo v americkém Jackson Hole, se týkala studie, která byla na sympoziu uvedena a předložila prachmizerné hodnocení budoucnosti světových ekonomik.

Tuto studii, nazvanou „After the Fall“ (Po pádu), vytvořili ekonomové Carmen Reinhartová a Vincent Reinhart. Jejich práce čerpá z nedávné knihy This Time Is Different (Tentokrát je to jiné) s podtitulem Osm století finanční bláhovosti, již Carmen Reinhartová napsala společně s Kennethem Rogoffem.

Studie manželů Reinhartových říká, že ve srovnání s dekádou předcházející finanční krizi, jako je ta, která započala před třemi lety, platí během „desetileté lhůty“ po krizi, že „růst HDP a ceny nemovitostí jsou výrazně nižší a nezaměstnanost zase vyšší“. Dalo by se tedy dedukovat, že nás čeká ještě dalších sedm let těžkostí.

Ekonomická teorie není natolik vyspělá, aby na základě axiomů či matematických modelů dokázala předpovědět zásadní body obratu. Musíme se tudíž držet historicky orientované metody. Historie je sice „nepevná“ společenská věda, ale musíme ji sledovat, a to i do vzdálených dějin, chceme-li porozumět dalším příkladům významných krizí.

Navíc musíme věnovat pozornost celému světu. Většina ekonomů studuje nedávné dějiny své vlastní země, což je nejsnazší, a jejich výsledky se většině jejich krajanů napovrch jeví jako významné. Jenže velké finanční krize jsou z pohledu té které země zřídkavé, a abychom získali dostatek informací o tom, jak se takové krize vyvíjejí, musíme postihnout velkou šíři dějin.

Výzkum Reinhartových a Rogoffa je rozšířením a zobecněním neformálního ekonomického uvažování mnoha lidí, které současnost často srovnává s průběhem významných událostí minulosti.

Od chvíle, kdy v roce 2007 propukla současná krize, se řada lidí táže, zda s naší dnešní zkušeností souvisí Velká hospodářská krize, která následovala po krachu burzy v roce 1929 a bankovní krizi počátku 30. let. Znepokojujícím faktem ohledně Velké hospodářské krize je, že byla nemilosrdná, globální a trvala přes deset let – a že přišla po krachu akciového a realitního boomu, zhruba tak, jak se stalo i před nynější krizí.

Podobně si mnoho lidí klade otázku, zda naší dnešní zkušenosti odpovídá ochablost, která následovala po krachu akcií a realit v Japonsku zkraje 90. let minulého století. Dříve se hovořilo o japonské „ztracené dekádě“. Teď už je případnější tuto zkušenost označovat jako „ztracené dekády“.

Jsou tyto příklady modelem naší budoucnosti? Nesporně člověka přinutí pozastavit se a přemýšlet o nich. Přesvědčivý doklad toho, co se stane, však nepředstavují – vždyť dvě pozorování mohou k potvrzení teze stačit jen stěží.

Reinhartovi a Rogoff ovšem systematicky prostudovali mnohem více příkladů v moderních dějinách finančnictví. Proběhla také světová finanční krize doprovázející ropné šoky v letech 1973 a 1979 a dále finanční krize zachvacující jednotlivé země: Španělsko (1977), Chile (1981), Norsko (1987), Finsko a Švédsko (1991), Mexiko (1994), Indonésii, Koreu, Malajsii, Filipíny a Thajsko (1997), Kolumbii (1998) a Argentinu a Turecko (2001).

Existuje tedy mnohem více moderních případů než jen dva (přestože nejsou všechny naprosto nezávislé, neboť jsou v jakémsi časovém shluku). Reinhartovi a Rogoff z nich například zjistili, že v dekádě po krizi byly mediány ročních temp růstu reálného HDP na hlavu ve vyspělých zemích o procentní bod nižší, zatímco mediány měr nezaměstnanosti byly o pět procentních bodů vyšší.

Jak k tomu došlo? Autoři poznamenávají, že během dekád před těmito krizemi se zvyšovaly hladiny zadlužení a sílily dluhové páky, což dlouho pohánělo nárůsty cen aktiv. Reinhartová a Rogoff popisují syndrom uvažování „tentokrát je to jiné“ během předkrizového boomu, pod jehož vlivem se tyto bubliny nechávají příliš dlouho narůstat v domnění, že dřívější události jsou irelevantní.

Zdá se, že v díle Reinhartových a Rogoffa je zárodek nové ekonomické teorie, ale zůstává nesprávně definovaný. Má zřejmě příměs behaviorální ekonomie, neboť syndrom uvažování „tentokrát je to jiné“ je spíše psychologický než racionální. Stále ale nejde o natolik vyhraněnou teorii, abychom se na ni mohli skutečně spolehnout a předkládat sebevědomé prognózy.

Navíc existují důvody naznačující, že tentokrát by to skutečně mohlo být jiné. Říkám to velice nerad, protože bych nechtěl spáchat hřích definovaný jejich „syndromem“, ale tentokrát by to skutečně mohlo být jiné, poněvadž všechny příklady dřívějších krizí z moderní doby proběhly v dobách, kdy řada ekonomů po celém světě velebila ctnosti modelu ekonomiky založeného na „racionálních očekáváních“. Z tohoto modelu plynulo, že tržní hospodářství je třeba ponechat v maximální míře na pokoji, a právě tak se tedy vlády většinou snažily postupovat.

Podle „racionálních očekávání“ bubliny jednoduše neexistovaly – takže skutečné bubliny se nechávaly bobtnat. Tento způsob uvažování se ale vytrácí a vlády a šéfové firem dnes pravidelně před bublinami varují a zavádějí politiky k jejich potlačování. Tentokrát to tedy je alespoň maličko jiné.

V takovém případě už možná všechna ta zlá desetiletí vyvolaná krizemi nejsou relevantní. Veškeré naděje, že důsledky současné krize budou nakonec mírnější, však zatím stále nejsou v kategorii vědy, ale úvah, teorií a snů.

Není pravda, že když rozbijete zrcadlo, čeká vás sedm smolných let. To je pověra. Pokud ale necháte finanční trh, aby se divoce potácel, až klopýtne a padne, skutečně se zdá, že vám hrozí riziko mnoha let ekonomické malátnosti. Takový je dějinný vzorec.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedAnthony Botsman

    With genuine respect for Messrs Shiller Rogoff Friedman Mandelbaum and their peers I am waiting for some examination of the last unmeasured sector as a root cause of the current malaise. I refer to governments world wide which in my view simply consume/ absorb an inordinate proportion of GDP without adding to national output or productivity. Consider the case of the UK goverment which raises around Stg 46 billion from road and fuel taxes and re invests just 4 billion in this sector ; the inference is that government 'overheads' in this instance are as high as 90%, not a good number and one which goes unmeasured across the globe. My case is for the establishment of standardised metrics which compare the efficiency and efficacy of governments so as to produce a league table of effective, efficient governments , capital will follow well managed economies and nations and less efficient governments will have a model to follow. The current debates which focus on symptoms albeit oft repeated must shift to root causes including governments unaccountable except at election time via deeply flawed and cumbersome political process all too susceptible to 'pork barrelling' with promises which are largely undeliverable and which will do nothing for broadly based national prosperity if they are. "Can't measure can't manage" must apply to goverments if we are to lighten the grip of bureaucracy and allow the entrepreneurial class to reinvigorate economies as only they can. Tony Botsman, Figeac SW France

Featured