Jak trvá válka v Libanonu, propírá se výraz „nepřiměřená síla“, jako by za ním ležel nějaký krystalicky čistý princip mezinárodního práva, který by nám říkal, kdy je síla nepřiměřená a proč je protiprávní. Civilní oběti v důsledku válečných bojů ovšem pro tvrzení, že byla použita „nepřiměřená síla“, nejsou dostačující. Kritérium, ať už je jím cokoli, není splněno ani tehdy, zemře-li na jedné straně více dětí než na druhé. Takže co vlastně „nepřiměřená síla“ znamená a jaké je její místo ve válečném právu?

Začněme od Adama. Podle vnitrostátního práva o sebeobraně musí být užití síly vždy jak nezbytné, tak přiměřené bráněnému zájmu. Dobrým příkladem je to, zda majitel obchodu smí zastřelit lupiče prchající s jeho zbožím. Neexistuje-li jiný způsob, jak zloděje zastavit, použití síly je nezbytné.

Je však přiměřené? Záleží na tom, zda cena, již lupiči svým zastřelením zaplatí, přesahuje hodnotu odcizeného zboží tak zřetelně, že by obchodník neměl jednat, alespoň prozatím. Vždycky může hledat východisko v policii a možnosti, že by pro něj zboží mohla získat zpět. Jinými slovy, síla se stává nepřiměřenou, když je cena jejího použití příliš vysoká.

To však neznamená, že se síla jednoduše stává „nepřiměřenou“ tehdy, když cena převyšuje její přínosy. Konec konců, žena smí použít smrtící sílu, aby se vyhnula znásilnění, třebaže by si člověk myslel, že život útočníka má větší cenu než sexuální bezúhonnost potenciální oběti.

Kdykoli hrozí fyzická újma, použití veškeré potřebné síly je podle všeho přípustné. Předpokládejme, že terorista své oběti postupně vytrhává jeden zub za druhým a jediným způsobem, jak jej zastavit, je zastřelit ho. Většina lidí by řekla, že zastřelit ho je přípustné, byť je újma pro agresora mnohem větší než hodnota zubů oběti.

Jak potom poznáme, kdy je síla nepřiměřená? To je otázka neutuchající debaty. Mnohé právní systémy dnes zastávají přesvědčení, že přinejmenším s ohledem na majetkové delikty musí být obět ochotná se svého majetku vzdát, je-li jedinou možností zabití zloděje.

Pokusme se tyto principy aplikovat na mezinárodní konflikt. Ve válečném právu existují dvě odlišné sféry sebeobrany. Jednou je počáteční ospravedlnění vstupu do války; druhou je použití síly při bojích během války, například usmrcení civilistů, kteří zaútočí na vojáky.

Co se týče ospravedlnění ozbrojeného konfliktu, všichni souhlasí, že bránící se stát smí k odražení agresora použít veškerou sílu. Když Argentina napadla a okupovala Falklandy, Velká Británie mohla provést veškerá opatření, jichž bylo k jejímu vypuzení zapotřebí.

Předpokládejme ovšem, že by Britové bombardovali Buenos Aires. Aby bylo použití síly nezbytné, musí přinášet přímou výhodu, která přispěje ke zmaření agrese. Bylo by nepřijatelné tvrdit, že bombardování města na pevnině bylo nezbytné, neboť mělo přinutit argentinské obyvatelstvo, aby naléhalo na vojenskou juntu s požadavkem stažení vojsk z ostrovů. Bombardování Buenos Aires by tudíž v tomto kontextu nebylo nezbytné, a proto by nemohlo být označeno za přiměřené.

Mezinárodní právníci si často pletou koncept nezbytnosti a přiměřenosti a tvrdí, že pro obranné války platí obojí. To však není tak jasné jako ve vnitrostátním trestním právu. Nevím o jediné mezinárodní obdobě zastřelení prchajících lupičů, kde by soud prohlásil, že použití síly bylo sice nezbytné, ale nikoli přiměřené.

Existují dva důvody, proč mezinárodní právo toleruje nasazení veškeré nebo téměř veškeré potřebné síly. Zaprvé, v mezinárodních střetech bránící armáda musí vždy chránit životy svých občanů, nejen majetkové zájmy. Zadruhé, kromě vzácných výjimek neexistuje žádná mezinárodní policejní síla, která by bránícímu se národu pomohla.

Problém nepřiměřené síly má jiné obrysy na bojišti, když už jsou vojáci ve válce. Mezi desítkami válečných zločinů podle mezinárodního práva ani jediný nezmiňuje prvek nepřiměřené síly. Nejbližším adjektivem použitým v Římském statutu je „zřetelně přílišná“ síla.

Zakázané jsou útoky záměrně cílené na civilisty, stejně jako útoky na vojenské cíle při vědomí, že vzhledem k významu daného vojenského cíle bude způsobena „zřetelně přílišná“ újma. Jak lze předpokládat, neexistuje žádné kritérium, ba ani teorie pro posuzování, kdy si použití síly vybírá přílišnou daň od civilistů, již jsou v blízkosti.

Specifický problém v Libanonu, zejména s ohledem na izraelské bombardování jižního Bejrútu, spočívá v určení, zda cíle představují chráněné civilisty nebo součást teroristických organizací, a tedy objekt legitimního útoku. O mnohých z těchto útoků máme příliš málo informací, takže nelze tak ani onak usuzovat. Jedná se o oblast, kde pojmy jsou jasné, ale fakta zůstávají zahalena mlhou. Žurnalisté v terénu by odvedli dobrou práci, kdyby pátrali po příslušných vojenských záměrech a přestali se pouštět do soudů na základě počtů zabitých civilistů, které mohou mít pro právní analýzu minimální závažnost.