NEW YORK – Pozoruhodným rysem mezinárodní finanční soustavy v posledním desetiletí je rychlé a rozsáhlé hromadění devizových rezerv v rozvojových zemích. Světové zahraniční rezervy se podle údajů MMF ztrojnásobily z 2,1 bilionu dolarů v prosinci 2001 na bezprecedentních 6,5 bilionu dolarů na počátku roku 2008.

Rozvojové země jako celek stály v tomto období za více než 80% globální akumulace rezerv a současná hladina jejich rezerv se blíží 5 bilionům dolarů. Polovina tohoto objemu se koncentruje v rozvojové Asii, ale pozoruhodným tempem hromadí mezinárodní aktiva i Latinská Amerika a Afrika. Tato zásoba rezerv převyšuje okamžité potřeby likvidity rozvojových zemí, což u nich vede k častějšímu zakládání a rozšiřování fondů svrchovaného majetku, které vlastní další rozsah aktiv v hodnotě přes 3 biliony dolarů.

Tento nebývalý nárůst devizových rezerv rozvojových zemí plyne jednak z jejich přebytků běžného účtu, jednak z rozsáhlých čistých přílivů kapitálu. Prakticky všechny rezervy rozvojových zemí se investují do aktiv vyspělých zemí, což vyvolává sílící čistý převod zdrojů z rozvojového do vyspělého světa, který jen v roce 2007 podle odhadů Odboru OSN pro ekonomické a sociální otázky činil 720 miliard dolarů.

Třebaže v posledních letech mnoho rozvojových zemí zažilo působivý hospodářský růst a úbytek chudoby, bude potřeba výrazně navýšit investice do oblastí, jako je infrastruktura, aby se tento růst do budoucna udržel. Navrhujeme, aby se jen nepatrná část celkových devizových rezerv rozvojových zemí – řekněme 1% – vložila do rozšíření stávajících regionálních rozvojových bank anebo do tvorby nových, které by pak investovaly do infrastruktury a dalších rozhodujících sektorů.

Investice do infrastruktury se jako klíčová ingredience zachování a uspíšení růstu uznávají. Je tu však obrovská finanční mezera. Podle Světové banky vydají rozvojové země na infrastrukturu ročně v průměru 3-4% HDP, avšak uspokojení stávajících infrastrukturních potřeb, nezbytných k zachování rychlého růstu, vyžaduje podle odhadů 7% HDP. To představuje roční mezeru ve výši přinejmenším 300 miliard dolarů při současných cenách.

Velká očekávání ohledně financování infrastruktury ze strany soukromého sektoru zůstala velkou měrou nenaplněná. Soukromé investice zůstávají omezené a koncentrované podle zemí i sektorů. Za velkou většinou financování stále stojí národní vlády. Oficiální rozvojová pomoc a úvěry multilaterálních bank jsou sice cenné, ale stále nedostatečné. Velké mezery existují konkrétně v zajišťování zásadních regionálních a přeshraničních investic, například do energetiky a silnic.

Multilaterální finanční instituce si v mezinárodním rozvojovém uspořádání musí zachovat hlavní úlohu, obzvlášť ve financování infrastrukturních investic. Regionální a subregionální finanční instituce, vlastněné rozvojovými zeměmi, však mohou a měly by hrát významnou a přínosnou doplňkovou roli. Tyto instituce propůjčují rozvojovým zemím větší slovo, posilují smysl pro vlastnictví, je u nich pravděpodobnější, že budou spoléhat spíš na morální naléhání než na kladení podmínek, a obvykle těží z menších informačních asymetrií.

Regionální a subregionální rozvojové banky jsou navíc obzvlášť vhodné k zajišťování regionálních veřejných statků. Vzhledem k narůstajícímu významu obchodní integrace a regionálních obchodních toků začíná být zajištění regionální infrastruktury naléhavé. Užitečné ponaučení v tomto ohledu nabízí evropská zkušenost. Obchodní integraci zprvu podporovaly rozsáhlé investice do regionální infrastruktury, financované významnou měrou velkou, speciálně k tomu vytvořenou institucí, Evropskou investiční bankou.

Kdyby rozvojové země alokovaly pouze 1% svých devizových rezerv do vloženého kapitálu regionálních a subregionálních institucí, dělalo by to při současných hladinách rezerv 50 miliard dolarů. Za předpokladu, že poměr výše úvěru vůči kapitálu bude 2,4 – což je odhad založený na příkladu úspěšné a finančně zdravé Andské rozvojové korporace – rozšířené i nové regionální a subregionální rozvojové banky by mohly vytvořit dodatečné půjčky ve výši přibližně 120 miliard dolarů.

Časem by mohly pákově zesílit nerozdělený zisk a bez dalšího vloženého kapitálu tak svůj úvěrový potenciál zvýšit. Z toho by vyplynula schopnost financovat významnou část neuspokojených potřeb financování infrastruktury.

Na základě těchto úvodních kalkulací by nově vzniklá úvěrová schopnost výrazně převyšovala úhrn výplat, jež stávající multilaterální rozvojové banky v současnosti realizují. Je jasné, že je zapotřebí podrobných výpočtů a analýz a dále diskusí s vládami, stávajícími institucemi, ratingovými agenturami a dalšími zainteresovanými.

Rozšířením či založením regionálních a subregionálních finančních institucí by rozvojové země mohly položit základy své vlastní současné i budoucí úvěrové kapacity, což by jim nakonec pomohlo splnit jejich rozvojové cíle. Vzhledem k jejich rozsáhlým devizovým rezervám jsme přesvědčeni, že čas na zahájení takové iniciativy nadešel právě teď.