BUKUREŠŤ: Až téměř před branami Bukurešti byl, díky jisté kombinaci úplatků a hrozeb, odvrácen nájezd rumunských horníků. Rozmrzele a hořce se horníci vraceli do svých dolů. To, o co se pokusili, však nebyla jen pouhá stávka, ale nic menšího, než pěkně nevydařený pokus o puč. “Vítězství” vlády se tak nakonec může ukázat pro rumunské reformy stejně důležité, jako když v 80. letech premiérka Thatcherová zastrašila britské radikalizující se hornické odbory. Tento rok začal pro Rumunsko velmi zlověstně, už jen pro stále klesající životní standardy a veliké zahraniční zadlužení, dosahující 2,3 miliardy amerických dolarů. Tento stav také tvořil kulisu hornického pochodu na Bukurešť, jehož účastníci byli ozbrojeni holemi a sekyrami; to a ještě vzpomínky na předchozí “výlety” do hlavního města, jež rozbouření horníci podnikli hned v prvních letech po pádu Ceausescova režimu. Na půli cesty do metropole uštědřili horníci policii a bezpečnostním silám dvě pokořující porážky, ve kterých bylo na 30 vojáků zraněno a stovky vzaty do zajetí. Někteří policejní a vojenští důstojníci dezertovali a sám velitel akce z bojiště utekl, převlečen za pastevce. Zprvu málo, později v hrozivé míře se přidávali místní obyvatelé, když horníci začali volat po svržení vlády.

V Bukurešti zatím politici dál hráli své politické hry. Ministr vnitra byl propuštěn. Zbytečně. Corneliu Vadim Tudor, vůdce extremistické strany “Velké Rumunsko”, horníky velebil a vyhlásil novou “národní revoluci”. Požadoval, aby armáda ignorovala jakýkoliv rozkaz horníky pacifikovat a volal po resignaci presidenta Constantinesca. K nejhoršímu nedošlo jen díky dohodě, uzavřené skutečně v poslední chvíli mezi vůdcem horníků. Mironem Cosmou, ministerským předsedou Radu Vasilem, k čemuž došlo ve slavném středověkém klášteře na řece Olt.

Od roku 1990 se stali horníci, těžící uhlí v oblasti Jiu (asi 300 km od Bukurešti) noční můrou všech rumunských vlád, které se snažily o nějaké hospodářské reformy. Pro ty, kteří jsou proti reformám, nebo se jich obávají, se horníci stali jakýmisi strážci a bojovníky za socialistickou minulost. V červnu roku 1990 se bývalý president Ion Iliescu obrátil na horníky, aby mu pomohli brutálně zlikvidovat prodemokratické hnutí v Bukurešti. V září 1991 se horníci do Bukurešti vrátili a násilně svrhli proreformní vládu Petre Romana (jenž je nyní předsedou Senátu). Obě tyto vzpoury přivedly Rumunsko na pokraj propasti.

Jak se ale může několik tisíc horníků, bez ohledu na to, jak moc jsou věci oddáni nebo jak moc jsou schopni násilí, stát takou hrozbou? Po všeobecných volbách v roce 1996, když se dnes vládnoucí středo-pravá koalice chopila moci, mnoho lidí očekávalo, že se konečně dočkají postupného a stálého zlepšování životních standardů. Mnozí z nich se ale nyní nacházejí v ještě obtížnější situaci, než byli před dvěma roky. A lidem se stále jen říká, aby počkali, že prý je to cena, která musí být za nezbytné změny zaplacena.

Horníci jsou skutečně díky uzávěrám neefektivních dolů velmi postiženi. Stále větší část populace se cítí oklamána a zklamána; což se týká především těch lidí, jako jsou horníci a jim podobní dělníci z mnoha průmyslových oborů, jež si za komunismu užívali vysokého sociálního postavení a dobrých mezd. Po volbách v roce 1996 národ očekával resolutní, efektivní a důvěryhodnou vládu, ochotnou pustit se rázně a energicky do všech problémů, které jej tíží. Opak se stal pravdou.

Koalice, která vládne od roku 1996, je neúčinná, postrádá rozhodnost, je zmítána malichernými spory a je často na pokraji rozpadu. Obyčejní lidé věří, že se většina politiků, bez ohledu na stranu, ze které pocházejí, jen stará o to, jak si nacpat vlastní kapsy. Nejčastěji je popisují slovy: hádaví, sobečtí a zkorumpovaní.

Když se nakonec celá vláda ukáže jako banda bezohledných prospěchářů, lidé se snadno stanou kořistí jakýchkoliv demagogů, kteří slibují nahradit reálné nedostatky slabé demokracie imaginárními klady přiměřené diktatury. Corneliu Vadim Tudor, kdysi obdivovatel Ceausesca, je právě takovým demagogem. Jeho extrémně pravicová strana je xenofobní, antisemitská a autoritářská. Tudor tvrdí, že jen on je schopen dostat Rumunsko z tohoto zmatku a beznaděje, a mnozí mu začínají věřit. Ve volbách z roku 1996 jeho strana dosáhla pouze 4% hlasů; nyní je to v průzkumech více jak 16%.

Národní fronta dosahuje ve Francii zhruba stejného procenta hlasů a nikdo se o francouzskou demokracii neobává, měli bychom tedy mít strach my? Rozhodně. Proti francouzské extrémní pravici stojí skutečné a pevně zakotvené demokratické strany. Tudorova strana stojí proti nejapným, svárlivým a zmateným stranám vládnoucí koalice a oportunistické a stěží reformovatelné straně postkomunistů, vedené Iliescem.

Navíc, tvrdé jádro Tudorovy strany se skládá z bývalých příslušníků Securitate, neukojených vojenských důstojníků a dalších uctívatelů starého režimu. Tudor má dobré kontakty mezi vojáky a příslušníky tajné služby. Není pochyb, že Miron Cosma, nekorunovaný hornický král, je členem této strany, a že mu straničtí funkcionáři radili na každém kroku jeho tažení.

Nikdo neví, co by se stalo, kdyby se Cosma a jeho horníci dostali až do Bukurešti. Ať už tomu zabránilo cokoli, nedorazili tam. Mnozí se ale stejně obávají, že Tudorova “národní revoluce” tím byla jen odložena, a nikoliv definitivně zapomenuta. Snad – jak už kdysi řekl Lenin – podmínky jen prostě nebyly dost “zralé”. Pokud výbušná kombinace neschopnosti vlády a vše prostupující korupce bude i nadále pokračovat v mučení a drcení rumunských demokratických institucí, a lidé budou dále marně zápasit o důstojné živobytí, nebude dlouho trvat a Tudor nebo jiný samozvaný diktátor se chopí situace.