MOSKVA: První zákon vědeckého výzkumu, „že stojí opravdu velké peníze“, je stejně neměnný, jako zákony zemské přitažlivosti. Není proto divu, že se celá ruská věda díky ekonomické revoluci, jež probíhala celé desetiletí od kolapsu komunismu, prostě zřítila do černé díry. Ekonomické svobody, které Rusko transformovaly, se vším dobrým i špatným, co mu přinesly, dohnaly laboratoře a výzkumné instituty k naprostému zoufalství, neboť jejich rozpočty byl zkráceny a nadějní mladí výzkumníci a vědci opustili zemi, zatímco jiní (snad neznámějším případem je matematik Boris Berezovsky, jenž se stal předním představitelem oligarchie) se vrhli do bankovního sektoru či jiných podnikatelských oborů.

Tento interní i externí odliv mozků nakonec ovlivní ruské hospodářství na celá desetiletí, která přijdou. Je rovněž nechtěným dárkem Ruska západnímu světu. Rozměr tohoto transferu intelektu je totiž naprosto nevídaný a může nakonec překonat vše, k čemu kdy došlo v celé lidské historii, a už nyní je větší, než útěk vědců z nacistického Německa ve třicátých letech.

Příkladem budiž například instituce, kterou jsem já sám řídil pětatřicet let, Oddělení fyziky Moskevského institutu fyziky a technologií, srovnatelný s vyhlášeným americkým Massachusettským institutem technologie. Během posledních deseti let cirka 1.500 absolventů našeho Institutu uteklo do USA. Dle všeobecně používaných metod ohodnocování, stojí vzdělání vědeckého specialisty té vyšší třídy v průměru 1 milion amerických dolarů. A tak jen jeden ruský vědecký institut, sám o sobě, podpořil Ameriku vědeckými silami v nominální hodnotě kolem 1,5 miliardy dolarů!

Přirozeně, sémě zkázy ruské vědy bylo zaseto v sovětské éře, kdy byly tři-čtvrtiny vědeckého výzkumu financovány z vojenského rozpočtu. Bez tohoto imperativu studené války se věda stala snadným cílem škrtů kremelských plánovačů. Ale drasticky byly zkráceny rozpočty i jiných oborů, nejen přebujelé vojenské výzkumy. Za poslední desetiletí byly celkové výdaje vědeckého výzkumu sníženy na méně než 5% své původní výše. Oceánografický a geologický výzkum, v Rusku tradičně silný a úspěšný, byl prakticky zastaven a přestal existovat.

Po této hladové dietě následovaly drsné reformy. Před rokem 1991 existovalo v Rusku 4.500 výzkumných a rozvojových institucí. Okolo pěti set z nich patřilo prestižní Ruské akademii věd a tyto instituce pracovaly především v oborech základní vědy. Zbývající „oborové“ instituce, jako byla například průmyslová vědecká zařízení, designová studia, jednotlivé stanice v terénu atd., pak patřila tomu či onomu ministerstvu. Tato zařízení se věnovala aplikované vědě a výzkumu, tedy tomu výzkumu, kterému se v kapitalistickém systému věnuje převážně soukromý sektor. Vláda privatizovala nějakých 1.000 oborových institucí, čímž přenesla problém s jejich financováním na někoho jiného. Ale šlo o velmi brutální privatizaci, protože většina z těchto zařízení je velmi zle připravena k tomu, aby mohla na volném trhu přežít.

V Rusku rovněž neexistuje žádný systém, který by byl schopen přenést výsledky výzkumu do na trhu uplatnitelných produktů a technologií. Stejně tak neexistují mechanismy, které by umožňovaly vznik rizikového kapitálu, tj. takové mechanismy, kdy by investoři mohli podporovat nové slibné vědecké či rozvojové programy. Navíc, neexistuje zde žádný technologický park takové druhu, který je v západních zemích často napojen na university a který usnadňuje přenos výsledků moderní vědy do užitečných aplikací. Bez těchto podpůrných systémů bude Rusko dále ztrácet, a to nejen své nejlepší lidi, ale rovněž naději ve vlastní budoucnost.

Nicméně, prozatím není vše ztraceno. Ve srovnání s aplikovaným výzkumem a rozvojem je základní výzkum levný, a stále platí, že i přes velké škody, jež byly napáchány, solidní ruská tradice byla zachována a je na ní možné dál stavět. Asijské tygří ekonomiky disponovaly mohutnou high-tech základnou, ale jejich vědečtí pracovníci nejsou nijak známí. Jakmile se naše hospodářství zkonsoliduje, pokud se tak vůbec stane, budeme mít skvělou základnu znalostí, ze které budeme moci vyjít.

A ke konsolidaci hospodářství právě dochází. Staré struktury rozpadají a jsou postupně nahrazovány novými. Také Ruská akademie věd, nejmocnější superinstituce ruské vědy, se otevřela přílivu nové krve a za posledních několik let se zvýšil počet specialistů o 20%.

Pochopitelně rovněž záleží na vnějších vlivech. Například finanční i morální podpora nadace George Sorose – International Science Foundation – udržela na vodou spravedlivý kontrolní systém, jenž byl zaveden v roce 1992 s pomocí Ruské nadace pro základní výzkum. Spravedlivý kontrolní systém je životně důležitý pro právě nastupující generaci vědeckých pracovníků. S životaschopným systémem kontroly je šance na získání peněz přímo vázána na schopnost výkonu. Hlavní nevýhodou této Ruské nadace pro základní výzkum ovšem je to, že rozděluje pouhých 6% celonárodního rozpočtu pro vědu. Pro srovnání, v Americe podléhá podobné kontrole celých 90% civilního výzkumu. Nicméně, i přes pokračující nedůvěru a zaujatost vůči státní kontrole, se tento systém stále více otevírá.

Tomuto otevírání rovněž napomáhá Internet, neboť velmi podporuje přenos informací a přispívá k oboustrannému spojení mezi Ruskem a celým dalším světem. Rusové, vzhledem k jejich vysoké úrovni vzdělání, jsou k Internetu velice vnímaví a využívají jej s naprostou nenuceností. Ale ani to ještě není dost. Navzdory otevřeným hranicím jsou kontakty mezi vědci, jejich účast na konferencích a dokonce i výměna vědeckých publikací, stále problematickou záležitostí.

Isolace je pro některé z nich vskutku nepřekonatelným faktem. Celá generace vědců a pracovníků všemožných vědeckých a rozvojových institucí, „těch, jež jsou příliš staří a příliš pevně zakořeněni, aby nyní snadno změnili své životy a přizpůsobili se novým situacím, ale příliš mladí na to, aby odešli do důchodu“, v zásadě nemá kam jít. Mnozí nyní působí v kdysi mocných výzkumných centrech, jež už jen chřadnou, jiní tvoří jediné obyvatele kdysi pro veřejnost uzavřených vědeckých městeček a městečkům podobným institucím, které byly plně závislé právě na vojenských programech či projektech svých město-institucí. Jejich osud je podobný osudu a zkušenosti, kterou zažila generace ruských nevolníků, jež v polovině 19. století nabyli svoji svobodu. Po letech nevolnického jha, feudálního nebo komunistického, není až zas tak snadné si na svobodu zvyknout.

Ovšem ti, kteří se přizpůsobí, se stávají modelem pro celé Rusko. Moderní věda je demokratická a stejně tak meritokratická. Otevřená talentům a jen talentovaní lidé, kteří jsou schopni objevit něco nového, jsou uznáváni a odměněni. Ve světě vědy platí, že diktatura rozumu je spojena se svobodou idejí. Tato fúze je právě, co Rusko potřebuje, totiž smíření chladnokrevných kalkulací trhu s hledáním pravdy. V tomto smíření leží celá budoucnost ruské vědy a Ruska samého.