Lidský pokrok lze měřit skutečností, že žijeme ve století, v němž jsou jednostranné vojenské operace založené výlučně na moci nepřípustné. Šíření ideologie míru ovšem neznamená, že vymizely bezpečnostní hrozby. Čas od času může být nezbytná preventivní akce. Například v Africe by bylo zachráněno mnoho životů, kdyby mezinárodní společenství bylo dokázalo jednat rozhodně a rychle. Rovněž události v Iráku ukázaly, že klíčovým faktorem světové bezpečnosti je skutečně vztah velkých mocností k Radě bezpečnosti OSN.

Potřeba efektivní Rady bezpečnosti OSN odráží hlavní strategickou jistotu období po studené válce: totiž že bezpečnostní hrozby již pravděpodobně nebudou mít podobu válek mezi státy, ale budou spočívat v teroristických činech, občanských válkách a masakrech civilního obyvatelstva. Tyto hrozby často souvisejí s hospodářským chaosem a základním selháním řídicích funkcí státu a k jejich přímému zažehnání bude mnohdy zapotřebí mezinárodního vojenského zásahu. Legitimita jakéhokoliv mezinárodního vojenského zásahu, který přesahuje hranice bezprostřední sebeobrany, však vyžaduje široký mezinárodní souhlas - a zásah bez legitimity je odsouzen k nezdaru.

Mezinárodní společenství se proto musí smířit s nutností fundamentální vazby mezi takovým vojenským zásahem a OSN. Mírové mise a krizová prevence jsou všeobecně akceptovanými funkcemi této organizace. Široké mezinárodní podpory však nebude dosaženo, budou-li vojenské operace vnímány jako nějaká forma západního neoimperialismu. Tento poslední argument představuje jádro problémů v Iráku. Doplnění amerických a britských vojáků o další „západní" jednotky by nezměnilo - tím méně v této pozdní fázi - základní vnímání této intervence v arabském světě i mimo něj.

Pouze výslovný a přímý souhlas reformované Rady bezpečnosti OSN může propůjčit legitimitu a mezinárodní podporu, které vyžaduje vojenská akce - s výjimkou očividné sebeobrany. To platí pro akce prováděné jednotlivými státy, dočasnými spolky i trvalejšími aliancemi, jako je NATO.

Má-li Rada bezpečnosti efektivně vykonávat globální dozor v oblasti bezpečnosti, musí se reformovat tak, aby odrážela realitu jednadvacátého století. Systém váženého hlasování s celosvětovým zastoupením by měl nahradit současné uspořádání, podle něhož rozhoduje o tom, co je přípustné, právo veta založené na rovnováze sil platné po druhé světové válce, a to bez ohledu na celosvětové mínění.

Nový systém musí pochopitelně odrážet nejen počet obyvatel, ale i rozdílný hospodářský a vojenský potenciál jednotlivých států. Stupeň „vnitřní legitimity" vlád ve smyslu lidských práv a demokracie se může stát dalším faktorem určujícím váhu hlasu či hlasovací práva.

Země jako Indie a Japonsko musí získat silný hlas. Rovněž latinská Amerika, Afrika a arabský svět se musí dočkat posílení vlivu. V Radě bezpečnosti by mělo existovat trvalé celosvětové zastoupení prostřednictvím regionálních volebních obvodů, přestože počet křesel v kteroukoliv dobu by se měl i nadále pohybovat okolo patnácti, aby byla umožněna konstruktivní debata a jistý stupeň soudržnosti.

Pouze v rámci takto obnovené OSN mohou NATO nebo jiné vojenské aliance dosáhnout legitimizované efektivity . V ideálním případě by mělo NATO poskytovat vojáky operacím financovaným OSN, a to ruku v ruce s regionálními bezpečnostními organizacemi, jež by se daly zřídit v latinské Americe, Asii nebo Africe. Tyto organizace by spolupracovaly na základě výslovného vedení a souhlasu OSN.

Vysoká komise OSN pro bezpečnostní reformu jmenovaná generálním tajemníkem Kofim Annanem zkoumá různé možnosti. Dalekosáhlá reforma bude obtížná a někteří lidé ji mohou pokládat za nedosažitelnou. Pokud si však opravdu přejeme předejít katastrofálním událostem a dosáhnout skutečného a dlouhodobého celosvětového míru a bezpečnosti, je načase myslet velkoryse, povznést se nad mantinely minulosti a pokusit se řešit problémy naší doby.