Ve Francii si 10. května připomínáme zrušení otroctví. Na holocaust vzpomínáme 27. ledna, při příležitosti oslav osvobození Osvětimi. Za několik dní proběhnou slavnosti na počest 100. výročí revize odsouzení kapitána Alfreda Dreyfuse na základě obvinění ze špionáže v soudním procesu, který rozpoltil celou zemi.

Francie obzvlášť, ale rovněž Evropa všeobecně, se zdá být v rozpoložení nakloněném vzpomínání a vyjadřování lítosti. Celé se to jeví, jako by dnes už dovršené poslání smířit bývalé nepřátele jako Německo a Francii vystřídala potřeba integrovat komunity uvnitř národů a smířit je s jejich minulostí, aby se sjednotily kolem společné identity, a tedy společného plánu do budoucna.

Desítky let bylo v Evropě „usmíření“ a jeho nejvýraznější úspěch – francouzsko-německé sblížení – emblémem plánu na vytvoření čím dál těsnější unie. Usmíření se sice řekněme z pohledu národů Japonska, Číny a Jižní Koreje může zdát v nedohlednu, dnešní Evropané jej však berou za samozřejmost.

Kromě balkánských zemí žije většina evropských národů ve vzájemném mírovém vztahu. Válečné geny se dnes projevují na fotbalovém hřišti; soupeření o půdu vystřídal boj o medaile a tituly. Nedávno byla vydána první francouzsko-německá učebnice dějepisu a podle autorského kolektivu zdrojem neshod mezi francouzskými a německými historiky nebyla minulost a léta nacismu, ale současnost a především vztahy se Spojenými státy.

Pokud tedy úkol usmíření zůstává ještě živý, jeho ohnisko se přesunulo. Jestliže evropské národní státy už došly ke vzájemnému usmíření, nejsou ještě zcela usmířené samy se sebou, se svými temnými nebo šedými skvrnami, zejména se svým zacházením s menšinami.

Evropští dějepisci zřejmě jednou usoudí, že k započetí tohoto procesu kajícnosti nás přivedl holocaust a vztah Evropy k jejím vlastním Židům. Slovy polského historika a státníka Bronislawa Geremka, na osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 je třeba pohlížet jako na ustavující chvíle dnešní Evropy. Mlčení, jež během bezprostřední poválečné rekonstrukce Evropy obklopilo ty, kdo přežili holocaust, vystřídala gesta kajícnosti a odškodnění.

Byla stanovena zodpovědnost za pasivitu i za aktivní zločiny. Odhaleny byly nabubřelé lži. Před půlstoletím, kdy byla na obzoru studená válka, Charles de Gaulle Francouze snadno přesvědčil, že během druhé světové války jednali hrdinsky, neboť hrdinsky jednal on. Francois Mitterrand naproti tomu dokázal Francouze ujistit jen o tom, že si nevedli zas tak špatně, neboť on, Mitterrand, před svým vstupem do odboje sloužil v kolaborantském vichystickém režimu maršála Pétaina.

V očích historiků světlou stránkou prezidenta Jacquese Chiraka s největší pravděpodobností zůstane jeho odvážný pokus usmířit prostřednictvím národního procesu kajícnosti zjizvené francouzské menšiny s jejich minulostí a s francouzským národem. Začalo to u Židů a u přiznání, že režim ve Vichy skutečně zosoboval francouzský stát. Sama „Francie“ tudíž byla spolupachatelem zločinů nacistického režimu.

Dnes se po vzoru židovské menšiny snaží zorganizovat francouzská černošská minorita. Vytvořila ústřední orgán, který zastřešuje rozličné organizace. A došla k přesvědčení, že staletí otroctví lze považovat za ekvivalent holocaustu. Po evropském přiznání zločinů proti Židům, argumentují, musí následovat připuštění viny vůči černošským menšinám na kontinentu.

Je pravděpodobné, že násilí, které na podzim roku 2005 propuklo v mnoha francouzských městech a předměstích a na němž mladí a nezaměstnaní lidé tmavé pleti měli velký podíl, uspíšilo ochotu francouzských úředníků se s tímto historickým odkazem vyrovnat. Má-li se Francie postavit čelem k integraci, musí čelit své minulosti. Musí však také jednat moderním, nikoliv neokoloniálním způsobem v mnoha místech své někdejší africké říše.

Je-li pro budování harmonické budoucnosti zapotřebí usmíření s minulostí, Francie má před sebou hodně práce ve vztahu k další menšině, pro niž historie zůstává z velké části pod příkrovem ledu. V případě Francouzů alžírského původu, o Alžírsku samotném ani nemluvě, se cesta k usmíření zdá nejtěžší. Aby se utišily frustrace a potlačila zášť, bude zapotřebí více než jen několika životních vzorů, jako je Zinedine Zidane, největší fotbalová hvězda Francie.

Je však připouštění minulé viny pouze cestou, jak napomoci integraci menšin? Nebo jde též o součást procesu zavírání dveří evropského „ráje“ před všemi, kdo k nám ještě chtějí vejít? Usmíření mezi národy je zřejmě snazší než usmíření uvnitř národů. Právě to je výzva, před níž dnes stojí velká část demokratického světa, nejen ve Francii a v Evropě vůbec, ale i v USA.