Odstoupení Paula Wolfowitze z čela Světové banky vyřešilo jeden problém, ale zároveň vyneslo na světlo druhý. Když v souvislosti s hledáním kandidáta do čela hlavní rozvojové banky světa poprvé padlo Wolfowitzovo jméno, představa, že hlavní architekt amerického selhání v Iráku má být takto odměněn, se setkala s nevěřícností. Prezident George W. Bush však již od počátku svého pobytu v úřadu usiloval o podkopání multilaterálních institucí a dohod. Wolfowitzova nominace se jevila jako součást tohoto úsilí.
Mělo by se Bushovi, odepsanému prezidentovi s malou podporou doma a ještě menší v zahraničí, umožnit, aby jmenoval příštího prezidenta Světové banky? Bush již svůj nedostatek úsudku prokázal. Proč mu dávat další šanci?
Argumenty proti systému „starých kamarádů“ – podle něhož Spojené státy jmenují šéfa Světové banky a Evropa šéfa MMF – jsou dnes obzvláště pádné. Nakolik účinně může banka prosazovat kvalitní řízení a bojovat proti korupci, když je její prezident volen v rámci procesu demonstrujícího chyby v jejím vlastním řízení? Nakolik uvěřitelné může být protikorupční tažení, když s ním přichází člověk jmenovaný administrativou, která je pokládána za jednu z nejzkorumpovanějších a nejneschopnějších v amerických dějinách?
Odstoupení Paula Wolfowitze z čela Světové banky vyřešilo jeden problém, ale zároveň vyneslo na světlo druhý. Když v souvislosti s hledáním kandidáta do čela hlavní rozvojové banky světa poprvé padlo Wolfowitzovo jméno, představa, že hlavní architekt amerického selhání v Iráku má být takto odměněn, se setkala s nevěřícností. Prezident George W. Bush však již od počátku svého pobytu v úřadu usiloval o podkopání multilaterálních institucí a dohod. Wolfowitzova nominace se jevila jako součást tohoto úsilí.
Mělo by se Bushovi, odepsanému prezidentovi s malou podporou doma a ještě menší v zahraničí, umožnit, aby jmenoval příštího prezidenta Světové banky? Bush již svůj nedostatek úsudku prokázal. Proč mu dávat další šanci?
Argumenty proti systému „starých kamarádů“ – podle něhož Spojené státy jmenují šéfa Světové banky a Evropa šéfa MMF – jsou dnes obzvláště pádné. Nakolik účinně může banka prosazovat kvalitní řízení a bojovat proti korupci, když je její prezident volen v rámci procesu demonstrujícího chyby v jejím vlastním řízení? Nakolik uvěřitelné může být protikorupční tažení, když s ním přichází člověk jmenovaný administrativou, která je pokládána za jednu z nejzkorumpovanějších a nejneschopnějších v amerických dějinách?