Anekdota kolující v těchto dnes Moskvou říká: Američané ještě dva měsíce po prezidentských volbách nevěděli, kdo je jejich prezidentem, kdežto Rusové měli jasno, kdo obsadí Kreml, už dva roky před nedávnými volbami.
Ruské politické kruhy mají spoustu důvodů k potutelné a cynické hrdosti na režim, jejž vynalezly - ten totiž zaručuje výsledek, o který jim jde. Ač volby postrádaly jak dramatičnost, tak pletichaření a rivalitu, svůj význam měly - nikoliv proto, že ruská politická třída dala vale všem podstatným prvkům věrohodných demokratických volebních postupů, nýbrž proto, že uzavřely dějinnou kapitolu ruského liberálně demokratického experimentu a posvětily Putinův nový ruský politický systém.
Jaké povahy je tento nový systém? Jedná se o demokracii s adjektivy, například o demokracii „řízenou", „neliberální" či „volební"? Na tomto pojetí neoblomně lpí jen nemnoho učenců. Nebo jde prostě o systém potměšilého autoritáře? Tento náhled už je všeobecným míněním, a to nejen v Americe, ale i v Evropě.
Ve skutečnosti však je Putinův režim zvláštní a komplikovanou směsí, která spoléhá na dva důležité prvky: osobní moc samotného Vladimíra Putina a čím dál významnější úlohu upevňujících se ruských demokratických institucí. Napětí mezi těmito dvěma silami bude v příštích čtyřech letech hnací silou ruského politického vývoje. Situaci dále komplikuje fakt, že Putin v Rusku představuje nejprozápadnější sílu, neboť státní aparát zůstává konzervativní, tradiční a archaický.
Ruští liberálové a demokraté tak stojí před hořkou volbou: mají podpořit Putinovo osobní autoritářství, nebo usilovat o jeho oslabení a o zpochybnění jeho legitimity a oživit tak roli sílící byrokracie?
Jak do tohoto obrázku zapadají silovici , dnes tak nechvalně proslulí představitelé ruských bezpečnostních a silových struktur? Mýtus o silovicích se všem zamlouvá, protože je velice snadné vysvětlovat ruský vývoj pronikáním chapadel KGB k moci. To je však nepřesvědčivé: silovici se nesjednotili v soudržnou skupinu a nekonsolidovali svou moc - alespoň prozatím. Chybí jim lídr, nemají vlastní program a během Putinova prvního volebního období se chopit moci nedokázali.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Myslím, že neúspěch je čeká i ve druhém Putinově období. To jiné síly budou mít v nadcházejících letech mnohem větší potenciál konsolidovat svou moc, přičemž siloviky využijí jen jako svou pretoriánskou gardu.
Kdo je tedy za skon liberální demokracie v Rusku zodpovědný? Inu, samozřejmě že Putin a před ním Jelcin. Obyčejní Rusové navíc začínají být vůči liberální demokracii alergičtí, neboť liberální technokraté neustále působí jako zkrášlení neliberálního kremelského režimu. Liberálové jsou provázáni se stávajícími ruskými mocenskými strukturami, a nejsou tedy s to se stát přesvědčivými kritiky.
Hlubší demokratizaci Ruska dnes skutečně nejvíc ohrožuje Putinovo měkké autoritářství. Paradoxně, vzhledem k tomu, že Putinovo „silné" vedení zahrnuje liberály, ba i demokraty, aby si uchovalo prozápadní vzezření, nemůže se objevit skutečně liberální opozice. Naproti tomu nefalšovaně represivní železná ruka by mnohem spíš vedla ke vzniku účinného demokratického odporu.
Jistěže, Putin do svých rukou soustředil tolik moci a ovládá tolik mocenských pák, že se zdá schopný čehokoliv. Avšak zdání může klamat, neboť odkazem Putinova prvního volebního období je fakt, že v boji se státním aparátem, jenž zdědil, prohrává. Rukojmím byrokracie se ještě nestal, ale pravidelně prohrává zásadní bitvy.
Co se tedy stane, až ruské politické kruhy a samotný prezident zjistí, že „byrokratické autoritářství" není receptem na kýženou modernizaci po vzoru Jižní Koreje? Jak se zachovají, až zjistí, že nedokázalo zajistit udržitelný hospodářský růst a politickou stabilitu?
Za současného měkce autoritářského režimu si umím představit jediný, dosti negativní scénář budoucího vývoje: pravou a nefalšovanou diktaturu. Otázkou je, zda půjde o pinochetovskou diktaturu toužící po hospodářské modernizaci, nebo o diktaturu s obnovenou totalitární ideologií.
Putin vyhrál natolik rozhodně, že se legitimně ujal veškeré zodpovědnosti. Není pod ním žádní vláda, která by na sebe mohla vzít vinu za neúspěch - a právě neúspěch je nejsnazším způsobem, jak ztratit legitimitu. Neúspěch s sebou navíc zřejmě přinese rozkol v politických kruzích, což značně ztíží hledání jednotného kandidáta, který by vystřídal Putina. Žádná politická síla v Rusku neví, jak na rizika, jež „měkké autoritářství" přináší, reagovat.
Rusko v mírových dobách nikdy úspěšně neprošlo žádnou proměnou. Změny se dostavují prostřednictvím válek a vnitrostátních střetů. Pro ty, kdo usilují o demokratické a liberální Rusko, jde o děsivé dilema, neboť zbavit Putina legitimity znamená jen riskovat, že se vynoří temnější a starší síly.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
Anekdota kolující v těchto dnes Moskvou říká: Američané ještě dva měsíce po prezidentských volbách nevěděli, kdo je jejich prezidentem, kdežto Rusové měli jasno, kdo obsadí Kreml, už dva roky před nedávnými volbami.
Ruské politické kruhy mají spoustu důvodů k potutelné a cynické hrdosti na režim, jejž vynalezly - ten totiž zaručuje výsledek, o který jim jde. Ač volby postrádaly jak dramatičnost, tak pletichaření a rivalitu, svůj význam měly - nikoliv proto, že ruská politická třída dala vale všem podstatným prvkům věrohodných demokratických volebních postupů, nýbrž proto, že uzavřely dějinnou kapitolu ruského liberálně demokratického experimentu a posvětily Putinův nový ruský politický systém.
Jaké povahy je tento nový systém? Jedná se o demokracii s adjektivy, například o demokracii „řízenou", „neliberální" či „volební"? Na tomto pojetí neoblomně lpí jen nemnoho učenců. Nebo jde prostě o systém potměšilého autoritáře? Tento náhled už je všeobecným míněním, a to nejen v Americe, ale i v Evropě.
Ve skutečnosti však je Putinův režim zvláštní a komplikovanou směsí, která spoléhá na dva důležité prvky: osobní moc samotného Vladimíra Putina a čím dál významnější úlohu upevňujících se ruských demokratických institucí. Napětí mezi těmito dvěma silami bude v příštích čtyřech letech hnací silou ruského politického vývoje. Situaci dále komplikuje fakt, že Putin v Rusku představuje nejprozápadnější sílu, neboť státní aparát zůstává konzervativní, tradiční a archaický.
Ruští liberálové a demokraté tak stojí před hořkou volbou: mají podpořit Putinovo osobní autoritářství, nebo usilovat o jeho oslabení a o zpochybnění jeho legitimity a oživit tak roli sílící byrokracie?
Jak do tohoto obrázku zapadají silovici , dnes tak nechvalně proslulí představitelé ruských bezpečnostních a silových struktur? Mýtus o silovicích se všem zamlouvá, protože je velice snadné vysvětlovat ruský vývoj pronikáním chapadel KGB k moci. To je však nepřesvědčivé: silovici se nesjednotili v soudržnou skupinu a nekonsolidovali svou moc - alespoň prozatím. Chybí jim lídr, nemají vlastní program a během Putinova prvního volebního období se chopit moci nedokázali.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Myslím, že neúspěch je čeká i ve druhém Putinově období. To jiné síly budou mít v nadcházejících letech mnohem větší potenciál konsolidovat svou moc, přičemž siloviky využijí jen jako svou pretoriánskou gardu.
Kdo je tedy za skon liberální demokracie v Rusku zodpovědný? Inu, samozřejmě že Putin a před ním Jelcin. Obyčejní Rusové navíc začínají být vůči liberální demokracii alergičtí, neboť liberální technokraté neustále působí jako zkrášlení neliberálního kremelského režimu. Liberálové jsou provázáni se stávajícími ruskými mocenskými strukturami, a nejsou tedy s to se stát přesvědčivými kritiky.
Hlubší demokratizaci Ruska dnes skutečně nejvíc ohrožuje Putinovo měkké autoritářství. Paradoxně, vzhledem k tomu, že Putinovo „silné" vedení zahrnuje liberály, ba i demokraty, aby si uchovalo prozápadní vzezření, nemůže se objevit skutečně liberální opozice. Naproti tomu nefalšovaně represivní železná ruka by mnohem spíš vedla ke vzniku účinného demokratického odporu.
Jistěže, Putin do svých rukou soustředil tolik moci a ovládá tolik mocenských pák, že se zdá schopný čehokoliv. Avšak zdání může klamat, neboť odkazem Putinova prvního volebního období je fakt, že v boji se státním aparátem, jenž zdědil, prohrává. Rukojmím byrokracie se ještě nestal, ale pravidelně prohrává zásadní bitvy.
Co se tedy stane, až ruské politické kruhy a samotný prezident zjistí, že „byrokratické autoritářství" není receptem na kýženou modernizaci po vzoru Jižní Koreje? Jak se zachovají, až zjistí, že nedokázalo zajistit udržitelný hospodářský růst a politickou stabilitu?
Za současného měkce autoritářského režimu si umím představit jediný, dosti negativní scénář budoucího vývoje: pravou a nefalšovanou diktaturu. Otázkou je, zda půjde o pinochetovskou diktaturu toužící po hospodářské modernizaci, nebo o diktaturu s obnovenou totalitární ideologií.
Putin vyhrál natolik rozhodně, že se legitimně ujal veškeré zodpovědnosti. Není pod ním žádní vláda, která by na sebe mohla vzít vinu za neúspěch - a právě neúspěch je nejsnazším způsobem, jak ztratit legitimitu. Neúspěch s sebou navíc zřejmě přinese rozkol v politických kruzích, což značně ztíží hledání jednotného kandidáta, který by vystřídal Putina. Žádná politická síla v Rusku neví, jak na rizika, jež „měkké autoritářství" přináší, reagovat.
Rusko v mírových dobách nikdy úspěšně neprošlo žádnou proměnou. Změny se dostavují prostřednictvím válek a vnitrostátních střetů. Pro ty, kdo usilují o demokratické a liberální Rusko, jde o děsivé dilema, neboť zbavit Putina legitimity znamená jen riskovat, že se vynoří temnější a starší síly.