6

Vítězství smyslu nad mocí

BUDAPEŠŤ – Repríza řeckých parlamentních voleb plánovaná na 17. červen představuje jen poslední příznak nejvážnější krize, která zasáhla západní demokracie a otevřené společnosti od 60. let minulého století. Liberální demokracie na Západě se dnes usilovně snaží odvrátit krizi identity – a přitom ji ještě zhoršují –, která ohrožuje stávající společenskou smlouvu a vyvolává nebezpečí jejich zhroucení.

Konec studené války zanechal našim představitelům novou sadu výzev v oblasti vládnutí, které rychle nabraly na velikosti, do značné míry i kvůli rychlejší globalizaci, důsledkům ekonomické liberalizace z 80. let i revoluci v oboru informačních technologií v 90. letech. Tyto výzvy nebyly dostatečně řešeny, a proto brzy vedly mnoho lidí k pochybnostem, zda lze udržet přitažlivost liberální demokracie doma a její univerzalitu v zahraničí, a ke zkoumání údajných předností „čínského modelu“, který lze nejlépe charakterizovat jako jistou formu autoritářského či státního kapitalismu.

Finanční krach z roku 2008, který se záhy přetavil v nejhlubší ekonomickou recesi Západu od 30. let minulého století, přilil oleje do ohně, neboť politici přešli do neprůhledného módu krizového řízení a zavírali oči před mohutnými státními zásahy do ekonomiky a socializací ztrát soukromého sektoru v bezpříkladném měřítku. Výsledná fiskální úsporná opatření uvrhla mnoho lidí pod hranici chudoby a urychlila ekonomickou nerovnost, přičemž mnoho soukromých institucí, které krach v roce 2008 způsobily, se zotavilo za veřejné peníze.

A aby toho nebylo málo, v Řecku a Itálii, dvou nejhůře postižených zemích, finanční trhy v podstatě svrhly řádně zvolené, byť nedokonalé vlády. Nešťastný bývalý řecký premiér George Papandreu musel loni rezignovat, když se opovážil navrhnout referendum, které mělo rozhodnout o ekonomické budoucnosti jeho spoluobčanů. (Paradoxní je, že nadcházející volby budou de facto fungovat právě jako referendum, jež Papandreu v říjnu 2011 navrhl.)

U kořenů evropské krize (a ekvivalentní krize ve Spojených státech) leží posun v uspořádání ekonomické, společenské a politické moci. Liberální demokracie a otevřené společnosti se tradičně spoléhaly na křehkou rovnováhu mezi těmito třemi formami moci. V posledních dvou desetiletích ji však naše elity nedokázaly udržet, protože ekonomická moc dávno získala globální ráz a odpoutala se od moci politické, přičemž často zkorumpovala demokratickou politiku.

Současně platí, že společenská moc, která poskytuje kyslík demokratické legitimitě, byla vytlačena na okraj a zbavena iluzí a stále více se odvrací od tradičních hnacích řemenů politiky. Výsledkem je eroze postavení tradičních politických stran i odborů a evidentně historicky nejnižší důvěra ve vlády. S přispěním nových médií se identity začínají utvářet kolem nových sítí společenské interakce, které se často vzpírají státním hranicím a mají jen malou vazbu na tradiční instituce vládnutí v liberálních demokraciích.

Odmítání dnešních elit prosazovat efektivní rovnováhu zmíněných tří mocí se viditelně přetavilo v ochabující ohled na veřejné blaho. To má dramatické důsledky pro liberální demokracii a otevřené společnosti.

Jelikož politickou moc umenšila (a někdy i uzurpovala) proměna moci ekonomické a jelikož je kvůli odtrženosti od společenské základny politická moc stále méně legitimní, vzniká volné pole působnosti pro populisty a extremisty. V mnoha evropských zemích je dnes vidíme hodovat na oslabených demokraciích, přičemž okrajová hnutí se stávají vážnými uchazeči o moc a hrozí likvidací úspěchů dosažených za více než 60 let evropské integrace. V USA politický systém upadl do zdánlivě neovladatelné stranické paralýzy, což vážně podkopává systém kontrolních a vyvažovacích mechanismů a vytváří stále hlubší pocit otupělosti a frustrace.

Stojíme na zásadní křižovatce. Opětovné vytvoření demokracie a otevřených společností v globální éře vyžaduje investice do nových myšlenek s cílem znovu vyvážit politickou, ekonomickou a společenskou moc na národní i globální úrovni. Na národní úrovni musíme experimentovat s novými mechanismy vytváření a zavádění politik a přitom znovu spojit demokratické instituce s občany a vznikajícími sítěmi občanské společnosti. Na globální úrovni musíme umožnit, aby si politická a společenská moc vydobyly odpovídající postavení po boku moci ekonomické.

Pouhé záplatování nepostačí; potřebujeme transformaci globální institucionální architektury. Nedokážeme-li vytvořit globální společensko-politický prostor, nemůžeme se ani legitimně zamýšlet nad zajišťováním globálních veřejných statků, natožpak je úspěšně poskytovat. V čele tlaku na vytvoření takového prostoru musí stát lidé ochotní riskovat – společenští a političtí podnikavci, kteří se nebojí překračovat tradiční linie mezi sektory a státy a pomáhají opětovně vytvářet globální komunitu smyslu vítězícího nad mocí.

Francouzský filozof Jean-Paul Sartre kdysi označil Berlínskou zeď za zrcadlo. Při srovnávání se sovětským systémem bylo skutečně snadné přehlédnout vlastní slabiny a omyly. Když se pak zeď zhroutila, snažily se naše elity udržet fikci zákonitě se blížícího vítězného pochodu za liberální demokracii na celém světě, kterou současná krize na obou stranách Atlantiku odhalila jako mylnou.

Ztratili jsme dvě drahocenná desetiletí, během nichž jsme mohli adekvátně reagovat na globalizaci a krizi liberální demokracie a otevřených společností. Je načase, abychom se v dnešním rychle se měnícím světě začali poctivě zamýšlet nad mocí a jejím smyslem.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.