Tuesday, July 29, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
5

Etické náklady umění s vysokou cenovkou

MELBOURNE – Aukční síň Christie’s prodala v květnu v New Yorku poválečná a soudobá umělecká díla v hodnotě 745 milionů dolarů, což je historicky nejvyšší celková částka dosažená během jediné aukce. Mezi položkami, které se prodaly za vyšší ceny, figurovaly mimo jiné obrazy Barnetta Newmana, Francise Bacona, Marka Rothka a Andyho Warhola, u každého z nichž přesáhla prodejní cena hranici 60 milionů dolarů. Podle deníku New York Times se na vyšroubování cen významně podíleli asijští sběratelé.

Někteří kupující bezpochyby pokládají své nákupy za investici, podobně jako akcie, nemovitosti nebo zlaté pruty. Otázka, zda prodejní cena byla přemrštěná či skromná, v takovém případě závisí na tom, kolik bude trh ochoten za dané dílo někdy v budoucnu zaplatit.

Není-li však motivem zisk, proč by chtěl kdokoliv platit desetimiliony dolarů za podobná díla? Nejsou krásná ani nejsou projevem velkého uměleckého talentu. Dokonce nejsou ani neobvyklá v rámci souhrnného díla daných umělců. Vyhledáte-li si obrázky k heslu „Barnett Newman“, uvidíte mnoho obrazů se svislými barevnými pruhy, obvykle rozdělenými tenkou linií. Zdá se, že když Newman dostal nějaký nápad, rád rozpracoval všechny jeho varianty. Minulý měsíc si jednu z těchto variant někdo koupil za 84 milionů dolarů. Malý obraz Marilyn Monroe od Andyho Warhola – také těch existuje mnoho – se prodal za 41 milionů.

Před deseti lety zaplatilo Metropolitní muzeum umění v New Yorku 45 milionů za Ducciovu malou Madonnu s dítětem. Posléze jsem v knize Život, který můžete zachránitnapsal, že dárci, kteří tuto koupi financovali, mohli své peníze vynaložit lépe. Svůj názor jsem nezměnil, avšak Madonna z newyorského muzea je nádherně namalovaná a 700 let stará. Duccio je navíc významným malířem, který působil během klíčového přechodného období v dějinách západního umění a z jeho díla se dochovalo jen několik málo obrazů. Nic z toho pro Newmana ani Warhola neplatí.

Možná však důležitost poválečného umění spočívá v jeho schopnosti zpochybňovat naše názory. Tuto myšlenku odhodlaně vyjadřoval Jeff Koons, jeden z umělců, jehož dílo bylo v Christieʼs rovněž na prodej. V rozhovoru se skupinou uměleckých kritiků Koons v roce 1987 označil jedno dílo, které se minulý měsíc prodalo, za „,Jim Beam‘ dílo“. Tento artefakt – přehnaně velký dětský vláček z nerezové oceli naplněný bourbonem – vystavoval Koons na výstavě s názvem „Luxus a degradace“, která podle New York Timeszkoumala „plytkost, nestřídmost a nástrahy luxusu v opojných 80. letech“.

V rozhovoru Koons prohlásil, že toto Jim Beam dílo „využívá metafor luxusu k definici třídní struktury“. Kritička Helena Kontova se ho poté zeptala, jak se jeho „společensko-politický záměr“ vztahuje k politice tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana. Koons odpověděl: „S reaganismem se hroutí společenská mobilita a namísto struktury složené z nízkopříjmové, středněpříjmové a vysokopříjmové úrovně nám zbývá jen nízkopříjmová a vysokopříjmová… Moje dílo se staví do opozice k tomuto trendu.“

Umění jako kritika luxusu a nestřídmosti! Umění jako projev odporu k prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými! Jak vznešeně a odvážně to zní. Nejsilnější stránkou trhu s uměním je však jeho schopnost pohltit jakýkoliv radikální požadavek uměleckého díla a proměnit ho v další kus spotřebního zboží pro superbohaté. Když aukční síň Christie’s dala Koonsovo dílo do dražby, prodal se dětský vláček naplněný bourbonem za 33 milionů dolarů.

Kdyby měli umělci, umělečtí kritici a sběratelé umění skutečně zájem zmenšit prohlubující se propast mezi bohatými a chudými, trávili by čas v rozvojových zemích a s domorodými umělci, kde by vynaložení několika tisíc dolarů za nákup uměleckých děl mohlo skutečně zvýšit blahobyt celých vesnic.

Nic z toho, co jsem zde napsal, nepopírá význam umělecké tvorby. Kreslení, malování a sochání jsou stejně jako zpěv nebo hra na hudební nástroj významnými formami sebevyjádření a naše životy by bez nich byly ochuzené. Lidé vytvářejí umění ve všech kulturách a ve všech typech situací – dokonce i ve chvílích, kdy nemohou uspokojit své základní fyzické potřeby.

K podpoře lidí v tomto konání však nepotřebujeme, aby sběratelé umění platili miliony dolarů. Dokonce by nebylo tak těžké najít argumenty pro tvrzení, že závratně vysoké ceny mají na umělecké vyjádření korumpující vliv.

A pokud jde o otázku, proč zájemci platí tak přemrštěné částky, pak se podle mého názoru domnívají, že vlastnictví originálních děl dobře známých umělců zvýší jejich společenské postavení. V takovém případě to ovšem představuje důvod ke změně: k nové definici společenského postavení podle etičtějších kritérií.

V etičtějším světě by zaplacení desetimilionů dolarů za umělecké dílo společenské postavení nezvýšilo, nýbrž snížilo. Takové chování by totiž vedlo lidi k otázce: „Opravdu jste si ve světě, kde každoročně zemře více než šest milionů dětí, protože nemají bezpečnou pitnou vodu nebo sítě proti komárům, případně nebyly očkovány proti spalničkám, nemohli najít lepší způsob, jak naložit se svými penězi?“

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (5)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedRichard S. Stone

    Although obviously well intended, this strikes me as a version of a sermon to give money to the poor. The purchased art is an alternative form of currency, or an investment, or possibly an ornament for the buyer. But in any event, the seller of the art now has the money. Maybe the sellers of the art could help the poor?

    Is any of this "art' (or "Art...") worth the millions of dollars paid? Clearly the author thinks some of it might be valuable, but not all, but here we have willing buyer's and sellers, etc. for all of it.

    What this really tells us is that taxes on the rich, and on these transactions, are inadequate in concept and in effect. It is a good that the rich support the arts. But is it the very best way to manage our resources? (And in one sense the rich are very much the beneficiaries of the resources at the disposal of human-kind, and the rich are a part of the whole, such that their skills for making money and their own creative talents should benefit human-kind.)

      CommentedTristan Cummings

      This was interesting to read: perhaps Singer doesn’t flesh out his argument because it is so well known but perhaps a clearer articulation might help? He would begin with the assumption that 1) preventable suffering is bad. The next step is to say that 2) if we can prevent this suffering without losing anything comparably morally important we ought to do so. Therefore 3) there is a moral duty to spend your money to relieve suffering. The fact that your money hasn’t’ “disappeared” doesn’t discharge that duty: you cannot claim that by spending money on art the possibility that someone else will satisfy their duty will satisfy your own? As far as I understand Singer provides you with a choice: spend your money to relieve suffering where it is preventable and not to the detriment of something else that is morally valuable (and if we agree that this art is not comparably morally valuable to the life of another it is not valuable in this moral way) or fail your duty to do so.

  2. CommentedD. V. Gendre

    If Gresham's law is applied then one can understand why people invest, or try to exchange their Dollars for art, jewelry and other luxury goods which are rare and scarce no matter how high the price is. So art is definitely not a consumer good but an investment for the super-rich. I do not want to go into the definition of a consumer good since this is basic knowledge. But such statements are definitely not in favor for credibility of the author.
    I also can't understand the concept of buying indigenous art in developing countries to support an entire village. I highly doubt that this is in some way helpful or sustainable. I also doubt that the money for a piece of art would enrich a whole village at all if there is no law enforcement to do so. And such law would most likely indicate to a totalitarian state.

  3. Commentedupanishad chakrabarti

    A thoughtful article, but not sure I agree entirely. Full response below on my blog, but briefly: the aesthetic comments about Newman's etc work aren't adequately substantiated; making art-work in series, as in the 'zip' paintings does not devalue the work, at least according to contemporary art-theory. But my main concern is that this ignores the art-object's status as an asset, and assets get bought and sold all the time, at crazy prices, by willing buyers and sellers. To posit that somehow preventing transacting in art objects would or could lead to more socially valuable, or ethical, uses of the money, is a position whose logic I cannot follow. This is also a pretty dated, yet undeniably evergreen, topic within the contemporary art theoretical discourse.

    https://eatthehipster.wordpress.com/2014/06/06/response-to-the-ethical-cost-of-high-price-art/

  4. CommentedA R

    A great story on the relationship between the art merchants and "investors" would be that of Joseph Duveen. I am sure art collectors love for the work they are buying is genuine. Maybe even the emotions that it animates in them are genuine. Although maybe its not only the respect for the ouvre that motivates them.
    And the second, about the more ethical relationship to art, would be that of how iron "jewelery" became the most respected, because it symbolized the families commitment to war effort in Prussia in the XIXth century... hmm... war effort. Maybe slightly ambivalent ethically, but still...

Featured