6

Etické náklady umění s vysokou cenovkou

MELBOURNE – Aukční síň Christie’s prodala v květnu v New Yorku poválečná a soudobá umělecká díla v hodnotě 745 milionů dolarů, což je historicky nejvyšší celková částka dosažená během jediné aukce. Mezi položkami, které se prodaly za vyšší ceny, figurovaly mimo jiné obrazy Barnetta Newmana, Francise Bacona, Marka Rothka a Andyho Warhola, u každého z nichž přesáhla prodejní cena hranici 60 milionů dolarů. Podle deníku New York Times se na vyšroubování cen významně podíleli asijští sběratelé.

Někteří kupující bezpochyby pokládají své nákupy za investici, podobně jako akcie, nemovitosti nebo zlaté pruty. Otázka, zda prodejní cena byla přemrštěná či skromná, v takovém případě závisí na tom, kolik bude trh ochoten za dané dílo někdy v budoucnu zaplatit.

Není-li však motivem zisk, proč by chtěl kdokoliv platit desetimiliony dolarů za podobná díla? Nejsou krásná ani nejsou projevem velkého uměleckého talentu. Dokonce nejsou ani neobvyklá v rámci souhrnného díla daných umělců. Vyhledáte-li si obrázky k heslu „Barnett Newman“, uvidíte mnoho obrazů se svislými barevnými pruhy, obvykle rozdělenými tenkou linií. Zdá se, že když Newman dostal nějaký nápad, rád rozpracoval všechny jeho varianty. Minulý měsíc si jednu z těchto variant někdo koupil za 84 milionů dolarů. Malý obraz Marilyn Monroe od Andyho Warhola – také těch existuje mnoho – se prodal za 41 milionů.

Před deseti lety zaplatilo Metropolitní muzeum umění v New Yorku 45 milionů za Ducciovu malou Madonnu s dítětem. Posléze jsem v knize Život, který můžete zachránitnapsal, že dárci, kteří tuto koupi financovali, mohli své peníze vynaložit lépe. Svůj názor jsem nezměnil, avšak Madonna z newyorského muzea je nádherně namalovaná a 700 let stará. Duccio je navíc významným malířem, který působil během klíčového přechodného období v dějinách západního umění a z jeho díla se dochovalo jen několik málo obrazů. Nic z toho pro Newmana ani Warhola neplatí.

Možná však důležitost poválečného umění spočívá v jeho schopnosti zpochybňovat naše názory. Tuto myšlenku odhodlaně vyjadřoval Jeff Koons, jeden z umělců, jehož dílo bylo v Christieʼs rovněž na prodej. V rozhovoru se skupinou uměleckých kritiků Koons v roce 1987 označil jedno dílo, které se minulý měsíc prodalo, za „,Jim Beam‘ dílo“. Tento artefakt – přehnaně velký dětský vláček z nerezové oceli naplněný bourbonem – vystavoval Koons na výstavě s názvem „Luxus a degradace“, která podle New York Timeszkoumala „plytkost, nestřídmost a nástrahy luxusu v opojných 80. letech“.

V rozhovoru Koons prohlásil, že toto Jim Beam dílo „využívá metafor luxusu k definici třídní struktury“. Kritička Helena Kontova se ho poté zeptala, jak se jeho „společensko-politický záměr“ vztahuje k politice tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana. Koons odpověděl: „S reaganismem se hroutí společenská mobilita a namísto struktury složené z nízkopříjmové, středněpříjmové a vysokopříjmové úrovně nám zbývá jen nízkopříjmová a vysokopříjmová… Moje dílo se staví do opozice k tomuto trendu.“

Umění jako kritika luxusu a nestřídmosti! Umění jako projev odporu k prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými! Jak vznešeně a odvážně to zní. Nejsilnější stránkou trhu s uměním je však jeho schopnost pohltit jakýkoliv radikální požadavek uměleckého díla a proměnit ho v další kus spotřebního zboží pro superbohaté. Když aukční síň Christie’s dala Koonsovo dílo do dražby, prodal se dětský vláček naplněný bourbonem za 33 milionů dolarů.

Kdyby měli umělci, umělečtí kritici a sběratelé umění skutečně zájem zmenšit prohlubující se propast mezi bohatými a chudými, trávili by čas v rozvojových zemích a s domorodými umělci, kde by vynaložení několika tisíc dolarů za nákup uměleckých děl mohlo skutečně zvýšit blahobyt celých vesnic.

Nic z toho, co jsem zde napsal, nepopírá význam umělecké tvorby. Kreslení, malování a sochání jsou stejně jako zpěv nebo hra na hudební nástroj významnými formami sebevyjádření a naše životy by bez nich byly ochuzené. Lidé vytvářejí umění ve všech kulturách a ve všech typech situací – dokonce i ve chvílích, kdy nemohou uspokojit své základní fyzické potřeby.

K podpoře lidí v tomto konání však nepotřebujeme, aby sběratelé umění platili miliony dolarů. Dokonce by nebylo tak těžké najít argumenty pro tvrzení, že závratně vysoké ceny mají na umělecké vyjádření korumpující vliv.

A pokud jde o otázku, proč zájemci platí tak přemrštěné částky, pak se podle mého názoru domnívají, že vlastnictví originálních děl dobře známých umělců zvýší jejich společenské postavení. V takovém případě to ovšem představuje důvod ke změně: k nové definici společenského postavení podle etičtějších kritérií.

V etičtějším světě by zaplacení desetimilionů dolarů za umělecké dílo společenské postavení nezvýšilo, nýbrž snížilo. Takové chování by totiž vedlo lidi k otázce: „Opravdu jste si ve světě, kde každoročně zemře více než šest milionů dětí, protože nemají bezpečnou pitnou vodu nebo sítě proti komárům, případně nebyly očkovány proti spalničkám, nemohli najít lepší způsob, jak naložit se svými penězi?“

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.