Tato doba není pro politické strany příznivá, zejména pak pro strany s tradiční orientací. Tytam jsou časy, kdy se mohl člověk ve starších demokraciích spolehnout, že politické scéně budou dominovat dvě velké strany – jedna sociálnědemokratická a druhá spíše napravo od středu.

V nových demokraciích postkomunistického světa se podobné dvoustranické systémy nikdy nevytvořily. Dvě největší strany mohou dnes jen málokdy doufat, že společně nashromáždí dvě třetiny odevzdaných hlasů. Nezřídka dokonce musí utvořit „velkou koalici“. Ostatní hlasy se štěpí mnoha různými způsoby – dokud se neobjeví nějaká politická síla, která rozetne staré stranické struktury tím, že rozdmýchá populární nacionalistické nebo socialistické sentimenty, případně kombinaci obojího.

Úpadek stran odráží úpadek tříd. Starý proletariát a stará buržoazie jsou pryč. Místo nich vidíme to, co bývá někdy označováno za „vyváženou středostavovskou společnost“, byť tato společnost nepostrádá významnou elitu superboháčů na jedné straně a nižší vrstvu na straně druhé.

Sama struktura společnosti začala být vratká. Neexistují žádné sociální skupiny, na nichž by se daly vybudovat trvalé organizace. Lidé jsou v jistém smyslu sociálními bezdomovci. To znamená, že se jejich zájmy mění se změnou situace. A také to znamená, že již nehledají politický domov ve stranách, ale reagují na aktuální situace, na pomíjivé nálady a především na rozněcování sentimentů, ne-li přímo resentimentů.

V takových podmínkách se skvěle daří populistům. V některých případech jde o jedince typu venezuelského prezidenta Huga Cháveze (a dalších latinskoamerických vůdců) nebo italského expremiéra Silvia Berlusconiho. Na politickou scénu většinou nastupují z jejího okraje, ale daří se jim vytvářet vysoce personalizovaná uskupení, jako v případě Jörga Haidera a jeho rakouské strany Svobodných, Jean-Marie LePena a jeho francouzských nacionalistů, Andrzeje Leppera a jeho polské Sebeobrany nebo slovenského premiéra Róberta Fica s jeho stranou Smer. Na tento seznam by se dalo připsat ještě mnoho dalších jmen.

Podoba seznamu nám přitom sděluje dvě věci. Jednou z nich je skutečnost, že v posledních letech se podařilo dostat k moci překvapivému počtu populistických vůdců. Jejich úspěch odráží nejistoty voličů a ve stále větší míře také pocit nespravedlnosti globalizace, jakož i strach mnoha lidí z příslušníků menšin, přistěhovalců a cizinců vůbec.

Populisté slibují řešení, která se obejdou bez návyků a norem umírněnosti, zejména pak bez středové demokratické politiky a internacionalismu usilujícího o podporu míru a prosperity. Člověk si někdy klade otázku, zda namísto konce dějin nezažíváme spíše konec osvícených dějin či snad konec osvícenství samotného.

Další pohled na seznam populistů nám ovšem říká ještě něco jiného: většina z nich „nevydrží“. Pokud akceptují volby a volební výsledky, mohou zmizet téměř stejně rychle, jako se objevili. Voličům netrvá dlouho, aby odhalili, že sliby populistů byly prázdné. Jakmile se totiž populisté dostanou k moci, vytvoří prostě a jednoduše špatnou vládu. Vezmeme-li si dva evropské příklady z poslední doby, pak si Poláci i Slováci pravděpodobně brzy uvědomí, že jejich nové populistické kabinety páchají ve vztahu k lidem a jejich zemi víc škody než užitku.

To pochopitelně není příliš velká útěcha. Například už proto, že někteří populističtí vůdci nemusí akceptovat výsledky následujících voleb. Silviu Berlusconimu trvalo docela dlouho, než přiznal porážku. Kromě toho jsou populistické epizody známkou skryté nestability, která nepřispívá ani k pokroku země, ani k mezinárodnímu pořádku. Rakousko zaplatilo za haiderovskou mezihru značnou cenu a ani Francie neměla valný prospěch ze souboje mezi prezidentem Jacquesem Chirakem a Le Penem ve druhém kole posledních prezidentských voleb.

Existuje nějaký lék? Politické strany se v posledních letech setkávají se špatnou publicitou, a to z dobrých důvodů. Přesto stále plní užitečnou funkci, neboť shrnují různé zájmy a témata, čímž představují prvek stability v politickém systému.

Současné strany naléhavě potřebují opětovně získat podporu občanů. Úspěch přitom vyžaduje programovou jasnost, organizační poctivost a pochopení zájmů společnosti, která pozbyla svou tradiční strukturu. Tato struktura je navždy tatam, ale liberálně demokratické uspořádání nemůže uspět prostřednictvím situační politiky postavené na lidových resentimentech. Úspěch vyžaduje smysl pro střednědobou perspektivu a odhodlanost k racionální debatě o různých otázkách, protože jedna tradice, kterou oživit lze – totiž osvícené myšlení – je ze všech nejdůležitější.