Země vytváří spolehlivý příval katastrof. Některé, jako AIDS, jsou chronické; jiné, jako zemětřesení nebo hurikán Katrina, jsou náhlými projevy síly přírody. Ve všech případech se očekává, že z bohatšího regionu se dostaví dobře financovaná pomoc postiženým. Avšak import pomoci může být nejen méně efektivní, ale ve skutečnosti může z dlouhodobého hlediska způsobit více škod.

Když udeří cunami, prvním impulsem je vyslat do míst experty z vyspělého světa. První prioritou je záchrana životů, následovaná potřebou zajistit potraviny, přístřeší a lékařskou pomoc. Jde pouze o otázku odvedení určité práce a je nezbytné ji udělat tím neúčinnějším způsobem, takže se postupuje podle institucionálních přístupů dárcovských zemí.

Průsak zvyků jedné kultury do druhé v průběhu rekonstrukce však může vyvolat společenské změny, které jsou téměř tak ničivé jako samotná katastrofa, jak se stalo v malých rybářských vesnicích na Filipínách na konci 70. let.

V roce 1978 tajfun Rita rozmetal flotilu ručně vyrobených dřevěných rybářských člunů skupiny filipínských komunit závislých na moři. Pomoc byla rychlá a účinná a sestávala nejprve z pomoci nezbytné pro přežití a později z „obnovy“ rybářské flotily. Staré čluny, které vždy za několik let prohnily, byly nahrazeny moderními laminátovými obdobami s malými benzinovými motory. To se tehdy chválilo jako učebnicový příklad správného postupu.

Rybářství ožilo a úspěšně se rozvíjelo – ale jen asi deset let. Poté se celá společnost zhroutila. Během tisíciletí se v kultuře vyvinula závislost na ústřední roli loďařů. Byli oporou celé společnosti, neboť vystupovali jako kněží, učitelé i soudci. Běh života plynul v souladu s jejich dobrou vůlí a opíral se o zvyklosti společného užívání a důvěry.

Po krizové pomoci tuto spletitou lidskou rovnováhu nahradilo peněžní hospodářství a nositeli moci se stali ti, kdo mohli přidělovat vzácný a drahocenný benzin. Účinná nouzová pomoc prakticky zničila celou kulturu.

Tento scénář se znovu a znovu opakoval v rozličných kontextech. Prvním impulsem je vyřešit problémy nejzaběhlejším způsobem. Avšak bez citu pro místní dynamiku se výsledek silně odchýlí od záměru.

Řešení se zdá snadné: vytvořme a dotujme malá vědecká centra v regionech ohrožených katastrofami. Primárním cílem těchto pracovišť by byla „normální“ věda, přičemž úkoly a vymezení by vycházely z místních poměrů. Ohrožené regiony by si vyvinuly kulturně vhodné způsoby vypořádávání se s pohromami, u nichž je pravděpodobné, že je postihnou. Navíc by se místní talenty rozvíjely v domácím prostředí.

Z této filozofie by těžila jak místa jako New Orleans, tak místa jako thajský Phuket. Vskutku, ač by se mohlo zdát, že v případě hurikánu Katrina by problém s přenosem kultury nastat neměl, bližší posouzení tragédie ukazuje opak.

Nesčetněkrát už bylo poznamenáno, že nejhůře postiženými v New Orleans byli Afroameričané žijící v nízko položených čtvrtích města. Jistěže, mnozí z těchto obyvatel centra města jednoduše neměli prostředky na snadnou evakuaci. Začíná však také vycházet najevo, že mnozí rovněž raději zůstali ve společenském prostředí, jemuž věřili, než aby uprchli do sice bezpečnějších, ale neznámých podmínek.

Kritici také často za příčiny, jež přispěly k naléhavosti případu, označují přesměrování fondů na budování infrastruktury i vojáků louisianské Národní gardy do Iráku. Tyto okolnosti zřetelně sehrály svou úlohu, ale kdyby do plánování protipovodňových a evakuačních opatření byli zapojeni vědecky orientovaní lidé z centra města, následky hurikánu Katrina by se rozhodně podařilo zvládnout účinněji. Naproti tomu, nevhodnost přesunu vojsk z Iráku do nouzové záchranné operace je zřetelná.

Boj proti AIDS – bitva, která závisí na sociální proměně – zřejmě tím nejjasnějším způsobem podtrhuje problémy, které se dostavují, je-li místní kultura přehlížena. Společenské mechanismy prostě nelze upravovat bez živého, praxí daného pochopení kultury. A to nemůže být pouze intuitivní. Musí být vědecké, to znamená založené na ověřených metodách a modelech.

Právě to je důvod, proč by během katastrofy měly existovat dva styčné body. Skupiny kritických myslitelů – „expertů“ – by měly být k dispozici, aby poskytovaly rady, jak se vyvarovat druhotných pohrom. Přestože mnozí z nich zřejmě nestudovali místní kulturu, mohou nicméně nabídnout rady zformované nejnákladnější světovou infrastrukturou. Zároveň by ale nouzovou pomoc mělo řídit místní vědecké středisko, jež ohrožení lidé znají a mají k němu důvěru.

Dosahy tohoto přístupu jdou daleko za rámec krizové pomoci. Pevné vědecké zázemí je opěrným bodem každého hospodářství a ve třetím světě bez něj k žádnému skutečnému rozvoji nedojde. Investice do místní vědy je tedy přímým posílením růstového potenciálu společnosti, které nakonec investory odmění novými průlomy. Ostatně, nic inovacím nesvědčí tak jako vědec či vědkyně, již pracují mimo tradiční instituce a řeší problém, který zachrání jejich rodinu.