Švédský ekonomický a sociální systém, někdy nazývaný „švédský model,“ se často líčí buď jako ideál, nebo jako abnormalita. Švédský model ale prošel zásadními proměnami. Obecně vzato tu vlastně od konce devatenáctého století byly už tři švédské „modely“.

První model trval asi od roku 1870 do 60. let 20. století. Během tohoto „liberálního“ období vláda v zásadě zajišťovala stabilní legislativu podporující trh, školství, zdravotnictví a infrastrukturu. Až do 60. let 20. století se jak celkové vládní výdaje (jako podíl HDP), tak distribuce příjmů podobaly tomu, co je obvyklé ve Spojených státech. Během tohoto staletého období se Švédsko ve smyslu HDP na hlavu vyvinulo z jedné z nejchudších západních zemí v třetí nejbohatší stát. Jinými slovy se Švédsko bohatou zemí stalo před vytvořením nesmírně štědrých opatření sociálního státu.

Druhá perioda trvala v letech 1960 až 1985. Režim volného obchodu z liberálního období byl během této éry zachován – ba několik kol globální liberalizace obchodu jej ještě prohloubilo –, ale dominantní linií bylo vytvoření štědrého sociálního státu. Ke konci 80. let 20. století dosahovaly celkové veřejné výdaje 60-65% HDP, oproti 30% v roce 1960. Navíc mezní míra zdanění u většiny zaměstnanců na plný úvazek vyletěla na 65-75%, v porovnání se 40% v roce 1960 (při započtení všech daní z domácností).

Stlačením rozdílů ve mzdách a značným ždímáním firemních zisků, obojím v důsledku silných a centralizovaných odborových svazů, došlo také ke snížení ekonomických pobídek k práci, spoření a zakládání podniků. Navíc byly realizovány nové regulace na trhu práce, z nichž nejdůležitější byla přísná legislativa na podporu jistoty zaměstnání, schválená na počátku 70. let. Regulace finančních trhů, zavedená během druhé světové války, byla zachována. Právě tento ekonomický a sociální systém se obvykle považuje za „švédský model“.

Přestože hospodářská výkonnost v tomto období nebyla skličující, nebyla rozhodně ani působivá. HDP na hlavu mezi lety 1970 a 1995 ve Švédsku zaostalo asi o 18% za průměrem bohatých zemí OECD. V důsledku toho se Švédsko s ohledem na HDP na hlavu propadlo ze třetí na přibližně sedmnáctou příčku v OECD. Zčásti to lze vysvětlit mechanismem „dohánění,“ neboť technologicky méně vyspělé země dovážely technologie ze zemí vyspělejších. To však nevysvětluje, proč ohledně HDP na hlavu 14 zemí v tomto období Švédsko nejen dostihlo, ale předstihlo.

Odstranění předpisů na kapitálovém trhu a devizových regulací na konci 80. let a vstup Švédska do EU na počátku 90. let signalizovaly novou éru – zárodek třetího švédského modelu. V roce 1991 byla velkým skupinám obyvatelstva o 10-20% snížena mezní míra zdanění. Tyto reformy měly širokou politickou podporu, ba byly iniciovány během sociálnědemokratické vlády. Následně, především během období středopravého vládnutí, bylo deregulováno několik produktových trhů: telekomunikace, energetika, silniční doprava, taxislužby a do jisté míry železnice.

Proces deregulace a privatizace, třebaže s vytrvalým daňovým financováním (vlastně v podstatě kupónovým systémem), začal v oblasti „služeb lidem,“ zejména u péče o děti, vzdělávání a péče o starší občany. Jedním účelem bylo posílení konkurence a svobody volby.

Zčásti v reakci na tyto reformy švédské tempo růstu od poloviny 90. let minulého století zrychlilo a dnes už je dorovnána třetina dřívějšího propadu HDP na hlavu od roku 1970 (v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi). Švédsko však nadále charakterizuje vysoká závislost na sociálním systému, neboť v posledních letech z různých typů státních dávek, včetně přechodných a trvalých výplat invalidům, žije asi 23% lidí v produktivním věku.

Nová středopravá vláda zvolená na podzim 2006 se zavázala, že bude pokračovat v ekonomické liberalizaci. Ohlásila plány na privatizaci státních společností, zlepšení podmínek pro malé firmy a další posilování osobní svobody volby ve věci služeb lidem. Zrušila rovněž daň z bohatství (poté, co předchozí sociálnědemokratická vláda už zrušila daň dědickou).

Navíc vláda mírně snížila daně ze mzdy a maličko osekala štědrost některých dávek. Jedním argumentem pro druhý postup je zlepšení státního rozpočtu a dalším je snaha zajistit, aby byla práce ekonomicky výhodnější v poměrném srovnání s vládními podporami.

Významnou souvislostí v dnešním Švédsku je zpětný pohyb k liberálnímu ekonomickému režimu, který tu existoval před explozí státního intervencionismu v 60. letech 20. století. Jsou tu ale dvě základní rizika. Zaprvé, všechny politické strany se shodují, že sociální opatření by se nadále měla financovat z daní, byť v systémech sociálního pojištění se silnějším uplatněním pojišťovacích principů. Takže ačkoliv snad bude omezena štědrost státních dávek, celkové vládní výdaje se jen stěží podaří výrazněji stlačit zpět pod současných 53% HDP.

Zadruhé, panuje všeobecná shoda, že vláda by měla převzít aktivnější zodpovědnost za záležitosti životního prostředí, přestože politiky v této oblasti čím dál větší měrou spoléhají spíš na tržní nástroje (poplatky za poškozování životního prostředí) než na kvantitativní předpisy.

Je jasné, že některé z těchto politických opatření se ve Švédsku mohou dostávat do střetu s tradičním rovnostářstvím, přinejmenším v krátkodobém výhledu. Velikou otázkou ukrytou za současnou vlnou liberalizace je tedy to, zda jsou tyto reformní tendence politicky udržitelné. Příští všeobecné volby v roce 2010 nám dají částečnou odpověď.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč