LONDÝN – V roce 1995 jsem vydal knihu s názvem Svět po komunismu. Dnes si kladu otázku, zda bude nějaký svět po kapitalismu.

Tuto otázku nevyvolal nejhorší hospodářský pokles od 30. let minulého století. Kapitalismus měl krize vždy a bude je mít dál. Zmíněná otázka pramení spíše z pocitu, že západní civilizace je stále více neuspokojivá, obtěžkaná systémem pobídek, které jsou nezbytné pro akumulaci bohatství, ale podkopávají naši schopnost se z tohoto bohatství těšit. Kapitalismus má možná blízko k vyčerpání svého potenciálu vytvářet lepší život – přinejmenším v bohatých zemích světa.

Slovo „lepší“ používám ve smyslu etickém, nikoliv materiálním. Materiální zisky budou možná pokračovat, ale důkazy naznačují, že už nedělají lidi šťastnějšími. Jsem nespokojen s kvalitou civilizace, v níž se hlavním povoláním většiny lidí stala výroba a spotřeba postradatelného zboží.

Tím nechci očerňovat kapitalismus. Byl to a stále to je skvělý systém pro překonávání nedostatku. Efektivní organizací výroby a její orientací tak, aby nezvyšovala moc, ale spíše bohatství, vymanil velkou část světa z chudoby.

Co se však s takovým systémem stane, když se nedostatek promění v hojnost? Bude prostě dál produkovat více a více téhož, stimulovat vyčerpaný apetit novými vynálezy, napětím a vzrušením? Jak dlouho to ještě může pokračovat? Strávíme příští století hověním si v trivialitě?

Po většinu minulého století byl alternativou ke kapitalismu socialismus. Ten však ve své klasické formě selhal – musel. Veřejná výroba je horší než výroba soukromá z řady různých důvodů, mimo jiné i proto, že ničí možnost volby a rozmanitost. A od pádu komunismu zde není žádná soudržná alternativa ke kapitalismu. Zdá se, že se za obzorem kapitalismu nabízí výhled na… kapitalismus.

S kapitalismem byly vždy spojeny obrovské morální pochybnosti, které se však daly pominout, protože kapitalismus byl tak úspěšný při tvorbě bohatství. Dnes, když už máme veškeré bohatství, které potřebujeme, si právem klademe otázku, zda cenu za kapitalismus stojí za to platit.

Adam Smith si například uvědomoval, že dělba práce učiní lidi tupějšími, neboť je zbaví nespecializovaných schopností. Přesto se domníval, že tuto oběť – možná kompenzovanou vzděláním – stojí za to podstoupit, protože rozšíření trhu zvyšuje růst bohatství. Učinilo to z něj zapáleného stoupence volného obchodu.

Dnešní apoštolové volného obchodu argumentují do značné míry stejně jako Adam Smith, přičemž však ignorují fakt, že se bohatství od Smithových dob nesmírně zvýšilo. V typickém případě připouštějí, že volný obchod stojí pracovní místa, ale tvrdí, že rekvalifikační programy zajistí zaměstnancům nová, „hodnotnější“ pracovní místa. To se rovná tvrzení, že ačkoliv už bohaté země (nebo regiony) výhody volného obchodu nepotřebují, musí dál nést jeho náklady.

Obhájci současného systému na to odpovídají: necháváme na jednotlivcích, aby taková rozhodnutí činili sami. Chtějí-li lidé z tohoto pásového dopravníku vyskočit, nikdo jim v tom nebrání. A stále větší počet jich z něj skutečně vyskakuje. Demokracie znamená také svobodu sesadit kapitalismus z funkce hlasováním.

Tato odpověď je silná, ale naivní. Lidé si nevytvářejí preference izolovaně. Jejich volba probíhá v rámci převládající kultury jejich společnosti. Opravdu se předpokládá, že neustálý tlak na spotřebu nemá na preference žádný dopad? Zakazujeme v televizi pornografii a omezujeme násilí v domnění, že mají na lidi negativní vliv, a přitom bychom měli věřit, že ničím neomezovaná reklama na spotřebitelské zboží ovlivňuje pouze distribuci poptávky, ale nikoliv její celkovou výši?

Obhájci kapitalismu někdy tvrdí, že duch majetnictví je tak hluboce zakořeněný v lidské povaze, že ho nic nemůže vytlačit. Lidská povaha je však uzlíčkem vzájemně se střetávajících vášní a možností. Vždy bylo funkcí kultury (včetně náboženství) projevy některých z nich povzbuzovat a jiných omezovat.

„Duch kapitalismu“ koneckonců vstoupil do lidských záležitostí dosti pozdě v dějinách. Do té doby svazovala nákupní a prodejní trhy právní a morální omezení. Člověk, který zasvětil život vydělávání peněz, nebyl považován za dobrý příklad. Chamtivost, lakomství a závist patřily ke smrtelným hříchům. A lichva (vydělávání peněz z peněz) byla prohřeškem proti Bohu.

Teprve v osmnáctém století se chamtivost stala morálně uznávanou. Považovalo se za zdravě podnikavé měnit bohatství v peníze, nechat je pracovat a vydělávat další peníze, protože z této činnosti mělo prospěch lidstvo.

To inspirovalo americký způsob života, kde mají peníze vždy hlavní slovo. Konec kapitalismu znamená jednoduše konec touhy je poslouchat. Lidé by se pak začali těšit z toho, co mají, místo aby neustále chtěli více. Lze si představit společnost tvořenou soukromými držiteli bohatství, jejichž hlavním cílem není měnit své bohatství v „kapitál“, nýbrž vést dobré životy.

Sektor finančních služeb by se smrštil, protože bohatí by ne vždy chtěli ještě více zbohatnout. Jak se stále více lidí ocitá v dostatku, dalo by se očekávat, že duch zisku ztratí své společenské uznání. Kapitalismus by dokončil své dílo a motiv zisku by se vrátil na původní místo v galerii darebností.

Znectění chamtivosti je pravděpodobné pouze v těch zemích, kde už mají občané více, než potřebují. A i tam má mnoho lidí ještě stále méně, než potřebuje. Důkazy naznačují, že ekonomiky by byly stabilnější a občané šťastnější, kdyby byly bohatství a příjmy rovnoměrněji rozdělené. Ekonomické zdůvodnění velkých příjmových nerovností – totiž potřeba stimulovat lidi k vyššímu výkonu – se hroutí ve chvíli, kdy růst přestane být tak důležitý.

Socialismus možná nebyl alternativou ke kapitalismu, nýbrž jeho dědicem. Zdědí svět nikoliv tím, že bude zbavovat bohaté majetku, nýbrž tím, že poskytne takové motivy a stimuly chování, které už nebudou souviset s dalším hromaděním bohatství.