BEJRÚT – Květnové ozbrojené povstání Hizballáhu, které zasáhlo Bejrút i další části Libanonu, zasadilo další ránu nadějím na skutečnou státní suverenitu této země, posílilo Hizballáh a oslabilo Západem podporovanou vládu. Zároveň však přineslo i novou politickou dohodu sjednanou v katarském Dauhá, která po dlouhém patu vytváří podmínky pro volbu prezidenta, ustavení vlády národní jednoty, přijetí nového volebního zákona a návrat k celonárodnímu dialogu o vztazích mezi státem a nestátními aktéry, zejména Hizballáhem.

Objevuje se řada spekulací o důvodech květnového rozhodnutí vlády propustit šéfa letištní ostrahy – příznivce Hizballáhu – a prošetřit soukromou telekomunikační síť tohoto hnutí, což rozdmýchalo střety. Vláda byla v té době pod dlouhotrvajícím mezinárodním tlakem, aby naplnila alespoň některé ze svých mezinárodních závazků udržet Hizballáh na uzdě, a mylně předpokládala, že reakce Hizballáhu bude jen omezená. A co je ze všeho nejdůležitější, vláda se přepočítala v názoru, že Hizballáh nebude riskovat střety mezi šíity a sunnity v Bejrútu.

Podobné otázky obestírají i důvody pro zahájení rozsáhlé akce, která hrozila přerůst v sektářskou válku a ohrozila morální kredit Hizballáhu. Svých cílů však Hizballáh do značné míry dosáhl. Z vojenského hlediska udusil hned v zárodku veškeré potenciální ozbrojené milice v západním Bejrútu, které by mohly bránit jeho přesunu mimo jižní předměstí. Kromě toho si zajistil klíčové dálnice jižně a východně od Bejrútu, které do té doby ovládal drúzský předák Wálid Džumblát, a upevnil svůj přístup k letišti a přístavům v hlavním městě.

Z politického hlediska opustil Hizballáh svou politiku přečkávání vlády – místo toho ji dotlačil až k bodu zlomu a rychle nastolil nový status quo. Nyní má silný vliv na nového prezidenta, jehož pomohl vynést k moci, blokovací veto v příští vládě a navíc se mu podařilo narýsovat v písku zřetelnou linii označující nedotknutelnost jeho zbraní i jeho komunikační a operační infrastruktury.

Hizballáh i jeho hlavního stoupence Írán motivovaly dva ohledy: strach z budoucího izraelského útoku, který je podle přesvědčení Hizballáhu nevyhnutelný, a obavy ze syrsko-izraelských mírových rozhovorů, které by v případě úspěchu mohly zbavit Hizballáh jeho hlavního mostu do Íránu. Od války v roce 2006 Hizballáh přezbrojuje a přeskupuje síly; květnová akce dál upevňuje jeho pozici v Bejrútu a okolí. Posílením svého přístupu k letišti a přístavům a upevněním politické situace v zemi může Hizballáh lépe přežít posun v syrské politice: Spojené státy a Izrael už nemusí žádat Sýrii, aby jim v rámci jakékoliv mírové dohody o Golanských výšinách předložila“ Hizballáh.

Resuscitací slabých institucí libanonského státu navíc Hizballáh získává důležitou politickou ochranu před útokem zvenčí. Pro Izrael bude těžké zahájit rozsáhlý útok na Hizballáh, pokud se toto hnutí podílí na chodu napůl stabilního libanonského státu v čele s mezinárodně uznávaným prezidentem, s prozápadním premiérem a demokraticky zvoleným parlamentem; státu plného turistů, v jehož jižní části tvoří nárazníkovou zónu 10 000 vojáků z jednotek UNIFIL. Strategie přežití Hizballáhu jinými slovy částečně závisí na ochranné skořápce vratkého libanonského státu.

Počínání Hizballáhu bylo očividnou porážkou USA a Saúdské Arábie. Když však tyto státy viděly, že má Hizballáh omezené požadavky a přeje si, aby v čele vlády i nadále stála koalice podporovaná Západem, rozhodly se proměnit nepříznivou situaci ve svou výhodu. USA i Saúdská Arábie uvítaly dohodu z Dauhá i zvolení nového prezidenta a ministryně zahraničí Condoleezza Riceová odletěla do Bejrútu, aby vyjádřila americkou podporu prezidentovi a libanonskému státu.

Role Kataru při přijímání rezoluce, stejně jako role Turecka při zprostředkování syrsko-izraelských rozhovorů pak svědčí o návratu pragmatismu do blízkovýchodních vztahů. Kromě toho naznačuje, do jaké slepé uličky vedla ideologická politika USA, Íránu a Saúdské Arábie. Třebaže dohoda z Dauhá zametá pod koberec vážné politické a ústavní rozpory, současně posiluje nový pragmatický přístup k řešení krizí v regionu. Libanon se nyní belhá vpřed a nese si s sebou rozpory vnitřní i regionální politiky.

Dohoda z Dauhá by mohla umožnit relativní klid po dobu řady měsíců či let. Dokud však libanonský stát nebude schopen integrovat či ovládnout nestátní milice a dokud se neuklidní některé z vášnivých konfrontací probíhajících v bezprostřední blízkosti Libanonu, tato země pravděpodobně skutečnou stabilitu nepozná.