BEJRÚT – Květnové ozbrojené povstání Hizballáhu, které zasáhlo Bejrút i další části Libanonu, zasadilo další ránu nadějím na skutečnou státní suverenitu této země, posílilo Hizballáh a oslabilo Západem podporovanou vládu. Zároveň však přineslo i novou politickou dohodu sjednanou v katarském Dauhá, která po dlouhém patu vytváří podmínky pro volbu prezidenta, ustavení vlády národní jednoty, přijetí nového volebního zákona a návrat k celonárodnímu dialogu o vztazích mezi státem a nestátními aktéry, zejména Hizballáhem.
Objevuje se řada spekulací o důvodech květnového rozhodnutí vlády propustit šéfa letištní ostrahy – příznivce Hizballáhu – a prošetřit soukromou telekomunikační síť tohoto hnutí, což rozdmýchalo střety. Vláda byla v té době pod dlouhotrvajícím mezinárodním tlakem, aby naplnila alespoň některé ze svých mezinárodních závazků udržet Hizballáh na uzdě, a mylně předpokládala, že reakce Hizballáhu bude jen omezená. A co je ze všeho nejdůležitější, vláda se přepočítala v názoru, že Hizballáh nebude riskovat střety mezi šíity a sunnity v Bejrútu.
Podobné otázky obestírají i důvody pro zahájení rozsáhlé akce, která hrozila přerůst v sektářskou válku a ohrozila morální kredit Hizballáhu. Svých cílů však Hizballáh do značné míry dosáhl. Z vojenského hlediska udusil hned v zárodku veškeré potenciální ozbrojené milice v západním Bejrútu, které by mohly bránit jeho přesunu mimo jižní předměstí. Kromě toho si zajistil klíčové dálnice jižně a východně od Bejrútu, které do té doby ovládal drúzský předák Wálid Džumblát, a upevnil svůj přístup k letišti a přístavům v hlavním městě.
BEJRÚT – Květnové ozbrojené povstání Hizballáhu, které zasáhlo Bejrút i další části Libanonu, zasadilo další ránu nadějím na skutečnou státní suverenitu této země, posílilo Hizballáh a oslabilo Západem podporovanou vládu. Zároveň však přineslo i novou politickou dohodu sjednanou v katarském Dauhá, která po dlouhém patu vytváří podmínky pro volbu prezidenta, ustavení vlády národní jednoty, přijetí nového volebního zákona a návrat k celonárodnímu dialogu o vztazích mezi státem a nestátními aktéry, zejména Hizballáhem.
Objevuje se řada spekulací o důvodech květnového rozhodnutí vlády propustit šéfa letištní ostrahy – příznivce Hizballáhu – a prošetřit soukromou telekomunikační síť tohoto hnutí, což rozdmýchalo střety. Vláda byla v té době pod dlouhotrvajícím mezinárodním tlakem, aby naplnila alespoň některé ze svých mezinárodních závazků udržet Hizballáh na uzdě, a mylně předpokládala, že reakce Hizballáhu bude jen omezená. A co je ze všeho nejdůležitější, vláda se přepočítala v názoru, že Hizballáh nebude riskovat střety mezi šíity a sunnity v Bejrútu.
Podobné otázky obestírají i důvody pro zahájení rozsáhlé akce, která hrozila přerůst v sektářskou válku a ohrozila morální kredit Hizballáhu. Svých cílů však Hizballáh do značné míry dosáhl. Z vojenského hlediska udusil hned v zárodku veškeré potenciální ozbrojené milice v západním Bejrútu, které by mohly bránit jeho přesunu mimo jižní předměstí. Kromě toho si zajistil klíčové dálnice jižně a východně od Bejrútu, které do té doby ovládal drúzský předák Wálid Džumblát, a upevnil svůj přístup k letišti a přístavům v hlavním městě.