Friday, July 25, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Klid před bouří v Latinské Americe

MÉXICO – Věčná houpačka latinskoamerické geopolitiky kmitá živěji než kdy dřív. Země skupiny zvané „Americas-1“ – ty, které jsou v konfrontaci mezi Spojenými státy a venezuelským prezidentem Hugem Chávezem (a Kubou) buď neutrální, anebo se staví otevřeně proti takzvaným „bolívarským“ vládám v Bolívii, na Kubě, v Ekvádoru, Nikaragui a Venezuele – dělají pomalé pokroky. Radikálně levicová „Americas-2“ mírně ustupuje, a přesto si stále dokáže zachovávat pozice a ubránit se všem pokusům o oslabení svého vlivu.

Relativní klid v probíhajícím ideologickém, politickém a diplomatickém střetu mezi těmito dvěma skupinami států je však pouze dočasný. Nejspíš jde o klid před blížící se bouří.

Vlna se obrátila zčásti proto, že se voliči poslední dobou ve volbách zřejmě přesouvají od levého k pravému středu anebo přinejmenším znovu potvrdili svá konzervativnější přesvědčení. V Chile s více než dvacetiletou středolevou vládou Concertación skoncoval podnikatel a středopravý demokrat Sebastián Piñera. Jeho domácí politiky, podvázané nedávným silným zemětřesením a jeho vlastním slabým mandátem, se od přístupů jeho předchůdců liší jen málo, alespoň prozatím. Hlavní změna nastala v zahraniční politice, kde Piñera zřetelně převedl Chile z jednoho tábora do druhého, tedy přinejmenším formálně.

V Kolumbii je situace podobná. Pravděpodobný vítěz druhého kola voleb, které proběhne 26. června, Juan Manuel Santos, si osvojí většinu domácích politik odcházejícího prezidenta Álvara Uribeho, ale mohl by pozměnit kurz v zahraniční politice. Bude zřejmě o něco smělejší v reakcích na výzvy ze sousední Venezuely, a to jak na hranici, tak v celém regionu.

Uribe měl sklon couvat od krajnosti, kdykoli Chávez Kolumbii provokoval, a nikdy si nechtěl došlápnout na útočiště gerily FARC ve Venezuele. Santos může projevit méně ochoty ustupovat před konfrontací, i kdyby jen proto, že osobní antipatie mezi oběma vůdci jsou mimořádně silné. Na regionálních schůzkách pravděpodobně bude v reakcích na Cháveze důraznější, neboť je přesvědčen, že venezuelská podpora geril FARC je natolik očividná, že ji nelze přehlížet, a že je lepší se Chávezovi postavit dřív než později.

Nikaragua je sice příliš malá a chudá na to, aby pro kohokoli představovala hrozbu, a přece vždycky působí potíže přesahující její velikost. Prezident Daniel Ortega se snaží zůstat v úřadu víceméně neustále a zdá se, že pro dosažení svých cílů je ochoten dopustit se jakéhokoli úskoku, od volebních podvodů po rozpuštění kongresu i soudní moci.

To se pro společenství této polokoule stane dříve či později zásadní výzvou. Je ochotné zavírat oči, zatímco si malý národ ničí demokracii, porušuje lidská práva a nedodržuje mezinárodní dohody? Pokud ano, ukáže se komunita této hemisféry jako pozoruhodně nekonzistentní, vzhledem k druhému oříšku: Hondurasu.

Organizace amerických států (OAS) loni pozastavila Hondurasu členství kvůli puči, během něhož byl sesazen a vyhoštěn tehdejší prezident Manuel Zelaya. Chávez, a dokonce i USA zašli tak daleko, že na přechodnou vládu kvůli přerušení demokratické správy země uvalili hospodářské sankce. Ještě 7. června se ovšem bolívarským zemím podařilo zablokovat návrat Hondurasu do OAS, navzdory v zásadě svobodným a spravedlivým volbám, které proběhly loni v listopadu.

Tak jak to teď bude? Bude se hrozící demokratické zhroucení Nikaraguy a neexistence jakéhokoli typu demokracie na Kubě přehlížet? Anebo se na Nikaraguu, Kubu a Venezuelu uplatní tentýž metr jako na Honduras?

Jediné dvě země, které by se mohly přičinit o reformu vnitroamerického systému a ztlumit sílící napětí mezi Kolumbií a Venezuelou, zůstanou bohužel z různých důvodů pasivní. Mexiko je pohroužené do své neúspěšné války proti drogám, která už si vyžádala 25 tisíc životů a podle čerstvě zveřejněných statistik vlády USA sice zastrašila kolumbijské pašeráky kokainu, ale též přispěla k dramatickým nárůstům mexické produkce heroinu, marihuany a metamfetaminů.

Mexický prezident Felipe Calderón se nikdy nechtěl nechat zatáhnout do latinskoamerických sporů a ideologických konfrontací. Jak se jeho funkční období krátí (příští prezidentské volby jsou už za dva roky), bude čím dál méně nakloněn tomu, že by Mexiko angažoval do zahraničních avantýr.

Brazílie je obdobně paralyzovaná, dílem kvůli tamní kampani před prezidentskými volbami, která je už v plném proudu a uzavře se až na konci roku, dílem kvůli nedávným diplomatickým nezdarům. Prezident Luiz Inácio Luiz da Silva se snaží zemi katapultovat na světovou scénu jako nastupující velmoc, ale příliš se mu nedaří. Jeho hlavní cíl – získat pro Brazílii stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN – je vzdálenější než kdy dřív a ani jeho skromnější záměry se nesetkaly s velkým úspěchem.

Lulův pokus ve spolupráci s Tureckem zprostředkovat dohodu mezi Íránem a Západem zkrachoval, když USA přesvědčily Rusko a Čínu, vedle dalších zemí, jako je Mexiko, aby schválily nové kolo sankcí OSN proti Íránu. Vedle Turecka nakonec Brazílie hlasovala proti sankcím zcela osamoceně, aniž by se její zprostředkovatelské snahy jakkoli projevily.

Brazílie se odjakživa zdráhala angažovat se ve vnitrostátních konfliktech svých sousedů. Teď když se vydala na druhý konec světa a dopadla mizerně, je nepravděpodobné, že by chtěla realizovat další marné projekty, kupříkladu reformu OAS, odvracení další konfrontace mezi Venezuelou a Kolumbií či zajištění svobodných a spravedlivých voleb v Nikaragui.

Latinská Amerika tedy může nadále celkem klidně překonávat globální ekonomickou bouři, avšak diplomatický klid a mír v regionu je ošidný. Skoncovat s ním může celá řada propuknuvších smrští.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured