V roce 1998 jsem navštívil bývalé sovětské republiky Středního východu, abych tu vedl rozhovory ohledně rozvoje demokracie, který v oněch nově samostatných zemích probíhal - nebo měl probíhat. Mými hostiteli byli bývalí komunističtí vůdci, kteří teď byli více či méně demokraticky zvolenými prezidenty. Všichni nenuceně hovořili o institucích, demokratických postupech a respektu k právnímu řádu. Ale lidská práva byla naprosto jinou záležitostí.
V každé ze zemí jsem předložil seznam politických vězňů a ptal jsem se na jejich osudy. V jedné zemi se její prezident okamžitě rozhodl osvobodit muže, jenž byl obviněn z plánování puče. I tento domnělý úspěch byl ale morálně nejednoznačný. Prezident neučinil politické rozhodnutí: prokázal mi osobní laskavost. Dostal jsem dar, který byl sám další ukázkou prezidentova svévolného nakládání s mocí, nikoliv důkazem úcty k morálním principům.
V jiné zemi jsem hovořil s vůdcem islámské fundamentalistické opozice, která vedla dlouhotrvající občanskou válku proti vládě. Tento muž se nazýval předsedou ,,Komise národního usmíření". Obklopovaly jej po zuby ozbrojené stráže, přesto pevně podporoval myšlenku demokratizace. Vnímal ji skutečně jako nejjistější cestu k moci, neboť naprostá většina obyvatel smýšlela jako on. Demokracie, naznačil o něco zlověstněji, mu prý umožní ,,zlikvidovat" - přesným významem toho slova se příliš nezaobíral - ty, kdo uvažují jinak.
V roce 1998 jsem navštívil bývalé sovětské republiky Středního východu, abych tu vedl rozhovory ohledně rozvoje demokracie, který v oněch nově samostatných zemích probíhal - nebo měl probíhat. Mými hostiteli byli bývalí komunističtí vůdci, kteří teď byli více či méně demokraticky zvolenými prezidenty. Všichni nenuceně hovořili o institucích, demokratických postupech a respektu k právnímu řádu. Ale lidská práva byla naprosto jinou záležitostí.
V každé ze zemí jsem předložil seznam politických vězňů a ptal jsem se na jejich osudy. V jedné zemi se její prezident okamžitě rozhodl osvobodit muže, jenž byl obviněn z plánování puče. I tento domnělý úspěch byl ale morálně nejednoznačný. Prezident neučinil politické rozhodnutí: prokázal mi osobní laskavost. Dostal jsem dar, který byl sám další ukázkou prezidentova svévolného nakládání s mocí, nikoliv důkazem úcty k morálním principům.
V jiné zemi jsem hovořil s vůdcem islámské fundamentalistické opozice, která vedla dlouhotrvající občanskou válku proti vládě. Tento muž se nazýval předsedou ,,Komise národního usmíření". Obklopovaly jej po zuby ozbrojené stráže, přesto pevně podporoval myšlenku demokratizace. Vnímal ji skutečně jako nejjistější cestu k moci, neboť naprostá většina obyvatel smýšlela jako on. Demokracie, naznačil o něco zlověstněji, mu prý umožní ,,zlikvidovat" - přesným významem toho slova se příliš nezaobíral - ty, kdo uvažují jinak.