TOKIO – K revolucím, jak se často tvrdí, nedochází, když jsou lidé zoufalí. Propukají v dobách rostoucích očekávání. Možná že právě proto tak často končí zklamáním. Nenaplní se očekávání, obvykle od počátku nadsazená, což vyvolává rozhořčení, deziluzi a často projevy děsivého násilí.

Výměna japonské vlády v roce 2009, kdy Demokratická strana Japonska (DSJ) prolomila téměř nepřerušený mocenský monopol, jemuž se Liberálně demokratická strana (LDS) těšila od roku 1955, nebyla revolucí. Spíš tak jako volba prvního černošského prezidenta Spojených států překypovala všeobecnými očekáváními, neboť slibovala zásadní odklon od minulosti.

V Japonsku to platilo ještě víc než v USA. DSJ nejenže k moci přivedla mnoho nových tváří, ale chystala se změnit podstatu japonské politiky. Nakonec se Japonsko mělo stát plně funkční demokracií, nikoli faktickým státem jedné strany, řízeným byrokraty.

Soudě podle japonského tisku i podle propadajících se preferencí DSJ už se vkrádá rozčarování. Vytrvalá byrokracie projevila odolnost a politici DSJ, nezvyklí na moc, chybovali. Jednoho z největších přehmatů se dopustil premiér Naoto Kan, když v červnu ohlásil zvýšení spotřební daně krátce před volbami do horní sněmovny, v nichž pak DSJ nepěkně pohořela.

Dalším zklamáním je neschopnost vlády přimět USA ke stažení letecké základy z Okinawy. Slib DSJ, že odchod amerických námořních sil prosadí, byl míněn jako součást nové asertivity Japonska, jako první úkrok od funkce pouhé „letadlové lodi“ USA, jak svou vlast kdysi charakterizoval bývalý ministerský předseda za LDS.

Má-li se japonské status quo změnit, jedním z klíčových faktorů je podivně pokroucený vztah země s USA. Přílišná závislost na americké moci pokřivila rozvoj japonské demokracie způsoby, které se v USA ne vždy úplně chápe.

Japonský stát jedné strany, ovládaný konzervativní LDS, byl plodem druhé světové války a studené války. Podobně jako Itálie, za světové války součást Osy, se Japonsko stalo státem na frontové linii v boji proti komunistickým mocnostem. Politice tu, tak jako v Itálii, desítky let vévodila pravicová partaj, podporovaná USA, aby se rozdrtily veškeré šance levice na převzetí moci. V servilní spojence USA se ve válkách proti komunismu (horkých i studených) proměnili dokonce i bývalí japonští váleční zločinci, z nichž jeden se koncem 50. let stal předsedou vlády.

Japonská závislost na USA byla ve skutečnosti ještě větší než v případě Itálie a dalších evropských mocností. Západoevropské armády se začlenily do NATO. U Japonska, na jehož ozbrojené síly bezezbytku padla vina za vtažení země do katastrofální tichomořské války, se ani nečekalo, že by po válce mělo vlastní armádu či námořnictvo. Američané během okupace Japonska ve 40. letech sepsali novou pacifistickou ústavu, podle níž je nasazení japonských vojenských sil v zahraničí neústavní. V otázkách války a míru se Japonsko zřeklo suverenity.

Většina Japonců se stala pacifisty ráda a zaměřila se na vydělávání peněz. Japonská vláda mohla věnovat energii budování průmyslového bohatství země, zatímco o bezpečnost – a v důsledku o značnou část japonské zahraniční politiky – se staraly USA. Jednalo se o uspořádání, které vyhovovalo všem: Japonci zbohatli, Američané měli povolný protikomunistický vazalský stát a ostatní Asijci, dokonce včetně komunistické Číny, dávali přednost pax americana před návratem japonské vojenské moci.

Vyžádalo si to ale horentní politickou daň. Demokracie, která je přespříliš závislá na vnější mocnosti a monopolně ovládaná jednou stranou, jejíž hlavní úlohou je zprostředkovávat dohody mezi velkými podniky a úřednictvem, zakrní a onemocní korupcí.

Itálie pod vedením křesťanských demokratů měla tentýž problém. Konec studené války v Evropě ale změnil politický status quo – ovšemže se smíšenými výsledky. Staré partaje přišly o moc, což bylo ku prospěchu. Vakuum v Itálii zaplnil vzestup Silvia Berlusconiho, což už zřejmě tolik ku prospěchu nebylo. Naproti tomu ve východní Asii stále ještě studená válka úplně neskončila. Severní Korea nadále působí potíže a Čína je formálně komunistický stát.

Oproti ruinám roku 1945 je to ale úplně jiný svět. Jednak se Čína stala velmocí a Japonsko, jakož i ostatní asijské státy, se novým okolnostem musí přizpůsobit. Avšak přestože se jedná o jedinou asijskou demokracii schopnou vyvažovat moc Číny, systém zavedený po druhé světové válce není k tomuto účelu nejvhodnější.

DSJ si to uvědomila a má zájem, aby Japonsko hrálo nezávislejší úlohu, nikoli jako protektorát USA, ale jako rovnoprávnější spojenec, čímž by se v Asii stalo průbojnějším politickým aktérem. Prvním symbolickým krokem tedy byla snaha přimět USA ke stažení jejich námořní pěchoty z Okinawy, ostrova už příliš dlouho zatíženého břemenem americké vojenské přítomnosti.

Spojené státy viděly věc jinak. DSJ hrozila, že změní staré pohodlné pořádky, které USA dávaly možnost Japoncům v zásadě přikazovat, co mají dělat. USA proto s Japonskem neměly nad otázkou Okinawy mnoho trpělivosti a sotva skrývají pohrdání vládou DSJ, čímž přiživují všeobecné rozčarování z jejího dosavadního výkonu.

Zdá se, že USA dávají v Asii přednost poslušnému státu jedné strany před problematickým, váhavým, ale demokratičtějším partnerem. Obamova administrativa, která sama zápasí o splnění vlastních příslibů změny, by měla mít pro svůj japonský protějšek větší pochopení. Pokud USA myslí deklarovanou propagaci svobody v zahraničí vážně, neměly by jednomu ze svých nejbližších spojenců bránit ve snaze posílit svou demokracii.