Samuel Huntington před deseti lety psal, že zlomové čáry světové politiky v éře po skončení studené války jsou především kulturní - mluvil o ,,střetu civilizací``, definovaném pěti či šesti hlavními kulturními zónami, jež mohou někdy existovat vedle sebe, ale nikdy se nesblíží, neboť nesdílejí stejné hodnoty. To by pak znamenalo, že na teroristické útoky z 11. září a Spojenými státy vedenou odvetu bychom se měli dívat jako na součást širšího civilizačního boje mezi islámem a Západem. Dále by to znamenalo, že to, co my zde na Západě nazýváme všeobecnými lidskými právy, je produktem evropské kultury a tudíž nepoužitelné pro ty, kdo nejsou součástí této konkrétní tradice.

Huntington se dle mého soudu v obou případech mýlí. Sir N. V. Nailpaul, nedávný laureát Nobelovy ceny za literaturu, kdysi napsal článek ,,Naše univerzální civilizace``. Jak přesné. Nailpaul sám je ostatně indického původu a vyrůstal na Trinidadu. Píše zde, že nejenže západní hodnoty jsou použitelné v různých kulturách, ale navíc že on je za své literární úspěchy vděčný právě této všeobecnosti, univerzálnosti, k níž se mu otevřely dveře překročením Huntingtonových údajných civilizačních hranic.

O univerzálnosti lze uvažovat také v širším smyslu slova, protože elementární hybnou silou lidských dějin a světové politiky není kulturní pluralita, ale povšechný pokrok modernizace, který je na institucionální úrovni vyjádřen liberální demokracií a tržně orientovanou ekonomikou. Probíhající konflikt není střetem civilizací v tom smyslu, že proti sobě stojí kulturní zóny shodného postavení. Onen konflikt je spíše náznakem ústupového boje těch, kteří se modernizací a tedy její morální složkou - úctou k lidským právům - cítí ohroženi.

Vesměs každé právo, které bylo kdy v dějinách uplatňováno, se opírá o jednu ze tří autorit: Boha, člověka, nebo přírodu. Původní zdroj práv - Boha či náboženství - Západ odmítá už od dob osvícenství. ,,Druhé pojednání o vládě`` Johna Lockea začíná dlouhou polemikou proti Robertu Filmerovi a jeho tvrzení o božském právu králů. Jinými slovy, sekularismus západního pojetí práv leží u kořenů liberální tradice.

To je dnes zřejmě hlavní dělicí čarou mezi Západem a islámem, poněvadž mnoho muslimů světský stát odmítá. Než se však rozhodneme uvažovat o střetu civilizací, měli bychom se zamyslet nad tím, proč moderní světský liberalismus na Západě vůbec vznikl. Nebylo náhodou, že se liberální myšlenky objevily v 16. a 17. století, kdy v krvavým svárech mezi křesťanskými sektami po celé Evropě vyšlo najevo, že nebude možné nalézt náboženský konsensus, o nějž by se mohla opřít politická vláda. Na tehdejší hrůzy, jako byla třicetiletá válka, reagovali Hobbes, Locke a Montesquieu nabádáním k oddělení náboženství od státu, a to především v zájmu zajištění občanského pokoje.

Islám nyní stojí před podobným dilematem. Snahy o spojení politiky a náboženství rozdělují muslimy stejně, jako rozdělovaly křesťany v Evropě. Naši politici mají pravdu (a nejen dobrý důvod), když tvrdí, že současný konflikt nespočívá v islámu samotném, který je mimořádně různorodou vírou, jež neuznává žádný autoritativní zdroj dogmatické interpretace. Jednou z cest je pro muslimy netolerance a fundamentalismus. Islám se přitom ale musel vždy potýkat s otázkou zesvětštění a potřebou náboženské tolerance, jak je ostatně zřejmé z probíhajícího reformního kvasu v teokratickém Íránu.

Podobně ani druhý zdroj práv - v podstatě pozitivistický názor, že cokoli, co společnost jakýmkoli ústavním způsobem nazve právem, se právem stane - není zárukou liberalizujících tendencí; vede totiž ke kulturnímu relativismu. Pokud - podle Huntingtona - vznikla práva výlučně z politické krize evropského křesťanství po protestantské reformaci, jak prohlašujeme tady na Západě, proč by se jiné společnosti nemohly odvolávat na své vlastní tradice a tato práva popírat? Kupříkladu čínská vláda umí tuto otázku velmi obratně využívat ve svůj prospěch.

Posledním zdrojem práv je příroda. Jazyk přirozených práv, který zažil největší rozmach v 18. století v Americe, vlastně formuje náš diskurz o morálce dodnes. Když například řekneme, že rasa, národnostní příslušnost, majetek a pohlaví jsou všechno nepodstatné vlastnosti, znamená to zcela jistě, že věříme, že existuje jakási vrstva ,,lidství``, která nás opravňuje k rovnocenné obraně vůči určitým typům chování jiných skupin či států. Tento názor je hlavním důvodem pro zavržení některých kulturních argumentů, na základě kterých mají někteří jedinci v rámci společnosti - například ženy - podřízenou roli. Rozvoj demokratických institucí v neevropských kontextech v posledních desetiletích 20. století navíc svědčí o tom, že v tomto přesvědčení nejsme na světě sami.

Jsou-li tedy lidská práva opravdu univerzální, všeobecná, měli bychom požadovat jejich uplatňování všude a vždy? Aristotelés v Etice Nikomachově tvrdí, že přirozená pravidla spravedlnosti existují, ale že jejich uplatňování si žádá přizpůsobivost a prozíravost. Tato poznámka platí dodnes. Je třeba rozlišovat mezi teoretickou vírou v univerzálnost lidských práv a konkrétním praktickým podporováním lidských práv ve světě, neboť ono ,,lidství``, které je nám všem společné, vyrůstá v různých společenských prostředích, a naše pojetí práv se tudíž může lišit.

V mnoha tradičních společnostech, kde jsou životní volby a možnosti značně omezeny, může západní, individualistické chápání práv působit velice dráždivě. Ale to proto, že západní pojetí práv nelze abstrahovat od širšího procesu modernizace. Pokud chce někdo tvrdit opak, zapřahá koně za vůz. Náš závazek chránit všeobecnost lidských práv je jen malou částí celého kontextu univerzální civilizace, ze kterého nelze vyloučit ostatní elementy moderní společnosti - ekonomickou spravedlnost a politickou demokracii.