Ať už si kritici doma i v zahraničí myslí cokoliv, „příval“ sil, který prezident Bush chystá pro Irák, je víc než jen zvýšení počtu vojáků; jde o novou a riskantní regionální strategii. Pravda, Bushův plán se ukáže jako nedostatečný a přichází příliš pozdě, aby Irák stabilizoval. Nabízí však Spojeným státům určité dlouhodobé přínosy v regionálním zápase o vliv s Íránem.
Jádrem nové strategie je Bushovo rozhodnutí přenést boj přímo na nejmocnější iráckou milici, Mahdího armádu. Pod formálním vedením militantního klerika Muktady al-Sadra se skupina stala největší a nejlépe vyzbrojenou iráckou bojovou silou a uskutečňuje svou vlastní politickou a bezpečnostní agendu.
Mahdího armáda si s americkými vojáky vyměnila palbu už dříve, především během prudkých bojů o kontrolu nad jihoiráckými městy Nadžaf a Karbalá v roce 2004. Tyto střety skončily svého druhu příměřím – třebaže potyčky přetrvávaly –, protože síly USA se zdráhaly bojovat proti sunnitským povstalcům a šíitským milicím zároveň.
Ať už si kritici doma i v zahraničí myslí cokoliv, „příval“ sil, který prezident Bush chystá pro Irák, je víc než jen zvýšení počtu vojáků; jde o novou a riskantní regionální strategii. Pravda, Bushův plán se ukáže jako nedostatečný a přichází příliš pozdě, aby Irák stabilizoval. Nabízí však Spojeným státům určité dlouhodobé přínosy v regionálním zápase o vliv s Íránem.
Jádrem nové strategie je Bushovo rozhodnutí přenést boj přímo na nejmocnější iráckou milici, Mahdího armádu. Pod formálním vedením militantního klerika Muktady al-Sadra se skupina stala největší a nejlépe vyzbrojenou iráckou bojovou silou a uskutečňuje svou vlastní politickou a bezpečnostní agendu.
Mahdího armáda si s americkými vojáky vyměnila palbu už dříve, především během prudkých bojů o kontrolu nad jihoiráckými městy Nadžaf a Karbalá v roce 2004. Tyto střety skončily svého druhu příměřím – třebaže potyčky přetrvávaly –, protože síly USA se zdráhaly bojovat proti sunnitským povstalcům a šíitským milicím zároveň.