Friday, November 28, 2014
0

Irácká uprchlická krize

Mezi mnoha humanitárními katastrofami vyvolanými občanskou válkou, která dnes běsní v Iráku, figuruje také jedna téměř neviditelná. Záběry na obrovské přesuny civilního obyvatelstva jen zřídkakdy proniknou na televizní obrazovky, protože přesuny na rozdíl od bomb a sebevražedných útoků neznamenají krev, oheň či výkřiky „zdobící“ působivou reportáž. Čísla jsou však ohromující: každý měsíc uprchne kvůli válce z domova přibližně 40 000 Iráčanů. Polovina z nich se stěhuje do jiných koutů Iráku, ostatní odcházejí do zahraničí.

Irácká populace upřímně řečeno krvácí. Tato devastace je o to dramatičtější, že od počátku invaze před čtyřmi lety se ve třetích zemích usídlilo pouhých 3183 Iráčanů. Podle Vysoké komise OSN pro uprchlíky nabídly všechny země dohromady příležitost začít nový život přibližně stejnému počtu iráckých uprchlíků, jaký opustí zemi za pouhých pět dní.

Tento exodus není ničím novým, ale po pumovém útoku na šíitskou Zlatou mešitu v Samaře v únoru 2006 se násilí vystupňovalo a tempo vysídlování urychlilo. Jde o největší přesun obyvatelstva na Blízkém východě od roku 1948.

Dva miliony iráckých uprchlíků jsou roztroušeny po celém regionu, v drtivé většině v Jordánsku a Sýrii a v menším počtu také v Turecku, Libanonu a Egyptě. Protože jde o městské uprchlíky – kteří nebydlí ve stanech, ale mísí se s místním obyvatelstvem v hostitelských zemích –, lze je snadno ignorovat.

Pro Irák to znamená odliv mozků, který se bude jen těžko nahrazovat. V zemi žije celkem 26,8 milionu obyvatel a dnes je téměř 13% z nich vysídleno; mnozí se již nikdy nevrátí. Co však s nimi bude?

V březnu jsem odcestovala do čtyř blízkovýchodních zemí, abych se tam setkala s uprchlíky a dozvěděla se něco o jejich osudu a možnostech. V Ammánu, Damašku, Istanbulu a Bejrútu jsem poznala desítky lidí, kteří mají podložené obavy z perzekuce ve své rodné zemi. Hovořila jsem s kadeřnicí, která byla znásilněna, protože je křesťanka. Vyslechla jsem si příběh majitele prodejny alkoholu, jehož jednoletý syn byl unesen a sťat. Setkala jsem se s šíitským taxikářem, jehož otec byl o pouhých několik dní dříve zabit v Nadžáfu. Poslouchala jsem vyprávění sunnitského inženýra, jehož spolupráce s americkou stavební firmou z něj dělá terč pro extremisty, a také překladatele z křesťanské mandejské menšiny, který při pumovém útoku na sídlo Organizace spojených národů v Bagdádu v srpnu 2003 jen o vlásek unikl smrti. Většina lidí, s nimiž jsem hovořila, byla chudá a bez naděje v budoucnost. Nikdo z nich si nepřál, abych zmiňovala jeho jméno.

Uprchlíci nacházející se v zemi prvního azylu mívají obvykle tři možnosti: vrátit se do vlasti, pokusit se začlenit do hostitelské země, anebo se usadit ve třetí zemi. Mají však Iráčané skutečně tyto tři možnosti? Dokáže si kdokoliv, kdo sleduje zprávy o každodenních masakrech v Iráku, představit, že se tam Iráčané vrátí?

Odpověď zní ne. Může-li se bagdádský parlament jako jedna z nejlépe střežených budov v zemi stát terčem útoku zevnitř, pak žádná zóna v Iráku není „zelená“; všechny jsou „červené“. Repatriace Iráčanů je nereálná a v dohledné budoucnosti rozhodně nepřichází v úvahu.

Většina Iráčanů si nemůže vybrat ani začlenění do místní společnosti. Faktem je, že Jordánsko a Sýrie vpouštějí většinu Iráčanů na své území, ale nenabízejí jim možnost trvalého zapojení do místních struktur. Iráčané nemohou získat trvalý pobyt a nemají pracovní povolení ani přístup k veřejnému zdravotnictví. V Jordánsku nemohou irácké děti chodit do veřejných škol. Ze strany hostitelských zemí přitom nejde o projev zlé vůle; ony si prostě nemohou dovolit tyto služby rozšířit. Pomoci jim vyrovnat se s přílivem uprchlíků je nezbytné, avšak není to trvalé řešení.

Zbývá tedy třetí možnost – přesídlení do jiné země. Aby to však bylo možné, měly by se země s tradičně velkorysými uprchlickými programy přihlásit a nabídnout Iráčanům větší počet míst. Spojené státy jdou špatným příkladem: od počátku invaze bylo do země přijato pouhých 692 uprchlíků – což je zhruba počet Iráčanů zabitých za jediný týden. V únoru Bushova administrativa oznámila, že letos nabídne přesídlení sedmi tisícům iráckých uprchlíků. Pokud Amerika tomuto slibu dostojí, bude to velký krok vpřed, avšak USA, které stály v čele intervence v Iráku, by nyní měly stát také v čele péče o její oběti.

Pokud by se USA do čela nepostavily , zbývá jediná naděje: totiž že ostatní země budou velkorysejší. Iráčtí uprchlíci představují krizi, kterou nelze ignorovat: mezinárodní společenství musí snížit zátěž na země v regionu a současně nabídnout příležitost k přesídlení mnohem většímu počtu nejzranitelnějších Iráčanů.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

    Please login or register to post a comment

    Featured