Íránská krize se rychle vyvíjí děsivým směrem. Nikdo už nemůže soudně pochybovat o tom, že ctižádostí Íránu je získat potenciál jaderných zbraní. Jádro problému ovšem tkví v touze íránského režimu stát se hegemonickou islámskou a regionální mocností a vyšvihnout se tedy na roveň nejmocnějším státům světa. Právě tato ambice odlišuje Írán od Severní Koreje: zatímco Severní Korea usiluje o potenciál jaderných zbraní proto, aby se zabarikádovala ve své izolaci, metou Íránu je regionální nadvláda, ba i víc.

Írán sází na to, že mu k dosažení jeho strategického cíle pomohou revoluční změny v mocenské struktuře Středního východu. K tomuto účelu využívá Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, ale i Libanonu, Sýrie, jejího vlivu v oblasti Perského zálivu a především Iráku. Tato kombinace hegemonických aspirací, zpochybňování regionálního statu quo a jaderného programu je nesmírně nebezpečná.

Kdyby Írán získal jadernou bombu, nebo dokonce schopnost ji vyrobit, Izrael by to interpretoval jako zásadní ohrožení své existence, čímž by přiměl Západ, a Evropu obzvlášť, aby se přidal na jeho stranu. Evropa nemá jen historickou a morální povinnost vůči Izraeli, ale také bezpečnostní zájmy, které ji svazují se strategicky velice důležitým východním Středomořím. Navíc by byl jaderný Írán vnímán jako hrozba i dalšími svými sousedy, což by zřejmě vyvolalo regionální závody ve zbrojení a dále prohlubovalo nestabilitu oblasti. Krátce, jaderný Írán by zpochybnil elementární bezpečnost Evropy. Věřit, že Evropa by se mohla udržet mimo tento konflikt, je nebezpečná iluze.

V této krizi se hraje o hodně, což je důvodem, proč Německo, Velká Británie a Francie před dvěma lety zahájily s Íránem vyjednávání s cílem přimět jej k upuštění od snah uzavřít cyklus jaderného paliva. Tato iniciativa selhala ze dvou důvodů. Zaprvé, evropská nabídka zpřístupnit technologie a obchod, včetně mírového využití jaderných technologií, byla v nepoměru s hluboko usazeným strachem Íránu ze změny režimu na jedné straně a s jeho regionálně hegemonickými aspiracemi a touhou po globální prestiži na straně druhé. Zadruhé, katastrofická válka v Iráku pod vedením USA přivedla íránské vůdce k úsudku, že přední západní velmoc se oslabila natolik, že je závislá na dobré vůli Íránu, a že vysoké ceny ropy ještě dále zvýšily obezřetnost Západu ohledně vážné konfrontace.

Tato úvaha íránského režimu se může ukázat jako nebezpečně špatný odhad, neboť je pravděpodobné, že dříve či později povede k „horké“ konfrontaci, v níž Írán prostě nemůže zvítězit. Ostatně, jádrem tohoto konfliktu je otázka: kdo dominuje Střednímu východu – Írán, nebo Spojené státy? Íránští vůdci podceňují výbušnou podstatu této otázky a toho, jak se na ni odpovídá, pro USA coby globální velmoc a tedy pro jejich vlastní budoucnost.

Avšak debata o vojenské alternativě – zničení íránského jaderného programu leteckými údery USA – k řešení problému také nevede. Rezonuje spíše sebenaplňujícím se proroctvím. Nemáme žádnou záruku, že pokusy o zničení íránského jaderného potenciálu a tedy jeho schopnosti nukleárně se utrhnout z řetězů uspějí. Navíc jakmile by se Írán stal obětí zahraniční agrese, jeho ctižádost získat atomové zbraně by se plně legitimovala. Konečně by vojenský útok na Írán mohl představovat začátek regionální, ba snad i globální vojenské a teroristické eskalace – což je noční můra všech zúčastněných.

Takže jak postupovat? Zůstává ještě vážná naděje na diplomatické řešení, jestliže USA, ve spolupráci s Evropany a tedy určitě s podporou Rady bezpečnosti a nezúčastněných států Skupiny 77, nabídnou Íránu „Velkou dohodu“. Výměnou za dlouhodobé přerušení obohacování uranu by Írán a další státy získaly přístup k výzkumu a technologiím v mezinárodně definovaném rámci a pod širokým dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Následovala by úplná normalizace politických a ekonomických vztahů, včetně závazných bezpečnostních záruk po odsouhlasení regionální bezpečnostní architektury.

Íránskému vedení je třeba dát naprosto zřetelně najevo vysokou cenu odmítnutí takového plánu: pokud by nebylo dosaženo dohody, Západ udělá vše, co bude v jeho silách, aby Írán izoloval ekonomicky, finančně, technologicky i diplomaticky, s plnou podporou mezinárodního společenství. Před Íránem by neměly být jiné alternativy než uznání a bezpečnost, nebo naprostá izolace.

Předložit Íránu tyto alternativy předpokládá, že se Západ nebojí stoupajících cen ropy a plynu. Ostatně zbylé dvě možnosti – proměna Íránu v jadernou mocnost nebo nasazení vojenských sil k odvrácení tohoto vývoje – by vedle svých děsivých důsledků vedly k růstu cen ropy a plynu také. Všechno hovoří ve prospěch toho, abychom tváří v tvář Íránu vynesli ekonomicko-finanční a technologickou kartu.

Poznání potenciálně strašlivých důsledků vojenské konfrontace a neméně hrozivých důsledků atomové bomby v rukou Íránu musí USA přimět k ústupu od jejich politiky, která nepřipouští přímá jednání, a od nadějí na změnu režimu. Nestačí, aby se Evropané činili, zatímco Američané nadále jen přihlížejí, když se diplomatické iniciativy rozvíjejí, přičemž diskusí se účastní jen v zákulisí a nakonec nechávají Evropany jednat, jak sami uznají za vhodné. Bushova administrativa musí vést iniciativu Západu v koordinovaných a přímých jednáních s Íránem, a pokud tato jednání uspějí, je také potřeba, aby USA byly ochotné souhlasit s přiměřenými zárukami. V této konfrontaci budou rozhodujícími faktory mezinárodní věrohodnost a legitimita a potřeba zajistit si je bude vyžadovat prozíravé a rozvážné, promyšlené americké vedení.

Nabídka „Velké dohody“ by sjednotila mezinárodní společenství a předložila Íránu přesvědčivou alternativu. Kdyby Írán s touto nabídkou souhlasil, rozhodující zkouškou jeho upřímnosti by se stalo pozastavení jaderného výzkumu v Natanzu během vyjednávání. Kdyby Írán nabídku odmítl nebo by neplnil své povinnosti, zcela by se mezinárodně izoloval a poskytl by zřetelnou legitimaci pro další opatření. Ani Rusko, ani Čína by se nemohly vyhnout projevu solidarity v rámci Rady bezpečnosti.

Taková iniciativa však může uspět, jedině pokud se vedoucí úlohy mezi západními státy ujme americká administrativa a zasedne s Íránem k jednacímu stolu. Ani tak by mezinárodní společenství nemělo mnoho času k jednání. Všechny strany si musí uvědomit, že času na diplomatické řešení ubývá.