Francouzská nezpochybnitelná politická, hospodářská a vojenská dominance nad jejími bývalými koloniemi v subsaharské Africe je ukotvená v měně - CFA franku. Měnová zóna franku byla roku 1948 vytvořena, aby pomáhala Francii ovládat osud kolonií, avšak čtrnáct zemí - Benin, Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Senegal, Togo, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Gabon, Rovníková Guinea, Guinea-Bissau a Čad - ji zachovalo i poté, co před několika desítkami let získaly nezávislost.

Výměnou za francouzskou garanci směnitelnosti CFA franku souhlasily tyto země s tím, že deponují 65% svých devizových rezerv na zvláštní účet v rámci francouzské státní pokladny, a přiznaly Francii právo veta ve věci měnové politiky zóny franku, kdykoliv bude tento zvláštní účet přečerpán. Tato rozhodnutí měla po čtyřicet let pustošivé dopady.

Podstatná část peněžní zásoby CFA franku pochází z obchodu mezi Francií a jejími africkými spojenci. Základními vlastnostmi zóny franku proto byly vždy nedostatek peněz a vysoké úrokové sazby. Na druhou stranu přísná rozpočtová disciplína vyžadovaná programy strukturálních úprav MMF a Světové banky držela inflaci na nízké úrovni - jako kdyby v zoufale chudých zemích, po desítky let ničených kriticky nízkou poptávkou, bylo tou pravou politickou prioritou další utahování opasků ve jménu stability cen.

Výsledkem byla vražedná kombinace konvertibility měny, prudce stoupajících úrokových sazeb, nízké inflace a volného pohybu kapitálu, která nepodněcuje nic než spekulace a únik kapitálu. Spekulanti převádějí ohromné peněžní částky z Francie na domácí vysoce úročené vkladové účty, každé tři měsíce si vyberou své nezdaněné zisky a beze všeho rizika do toho jdou nanovo.

Obchodní banky jsou zaplaveny těmito nestálými krátkodobými spekulativními penězi, které půjčují vládám za nejpřísnějších podmínek. Banky i spekulanti si přijdou k hezkým ziskům, vlády jsou přetížené neudržitelnými komerčními dluhy, domácímu výrobnímu sektoru se nedostává střednědobého a dlouhodobého financování a většina lidí se nadále topí v otřesné chudobě.

Únik kapitálu pro změnu pramení z neomezených převodů zisků, ze splátek dluhů a ze sklonu elit dostat svá aktiva za hranice. Tento ohromný devizový penězovod končí výhradně ve Francii, a to díky kontrole kapitálu, již Francie zavedla roku 1993. Důsledkem je to, že některé z nejchudších zemí světa hradí část francouzského rozpočtového deficitu.

Jediným racionálním důvodem existence CFA franku je tichá dohoda mezi Francií a vládnoucími elitami jejích někdejších kolonií, jejímž cílem je drancování států zapojených do zóny franku. Dokonce byly zrušeny pozitivní vlivy společné měny na obchod mezi členskými státy, když se bývalé subsaharské francouzské kolonie paradoxně rozhodly odstranit federální státní uspořádání a jednotný trh z koloniálních dob a zavést místo nich obchodní bariéry.

Jakoby to vše ještě nebylo dost zlé, měnový kurz CFA franku, jenž zůstával od roku 1948 beze změn, byl v roce 1994 devalvován o 50%. Existuje snad lepší chvíle - samozřejmě že z pohledu zahraničních investorů - pro rozsáhlou privatizaci státního majetku? Pod záštitou MMF a Světové banky byla západním společnostem za babku prodána lukrativní odvětví jako energetika, telekomunikace, vodárenství a banky.

Výsledky partnerství mezi Francií a jejími bývalými africkými koloniemi byly dosud obrovsky nevyvážené. Francie si zajistila rozsáhlý trh pro své výrobky, stabilní dodávky levných surovin, repatriaci lvího podílu místních úspor, bezkonkurenční politický vliv, strategickou přítomnost ve zdarma využívaných vojenských základnách a jistotu, že se může spolehnout na diplomatickou podporu afrických spojenců. Afričanům ale partnerství přineslo nízkou obchodní výkonnost, drahé peníze, vysoké úrokové sazby, masivní únik kapitálu a hory dluhů, jejichž splácení znemožňuje vyšší investice do vzdělávání, odborné přípravy, zdravotnictví, výroby potravin, bydlení a průmyslu.

Negativní dopady tohoto uspořádání navíc mají dosah na celý africký kontinent. Na politické úrovni se Francie a její spojenci postavili proti představě kontinentální vlády, již na konci 50. let a na počátku 60. let prosazovali politici jako Násir a Nkrumah. Podíleli se na zablokování projektu a na ustavení notoricky neschopného afrického klubu hlav států Organizace africké jednoty (OAJ), čímž africkou integraci zdrželi o několik desítek let.

Když OAJ pověřila Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) prosazováním regionální hospodářské a měnové unie, Francie a její spojenci si pospíšili, aby to překazili prosazením vzniku Západoafrické hospodářské a měnové unie (UEMOA) a Středoafrické hospodářské a měnové unie (CEMAC). Tento vývoj společenství ECOWAS zčásti zabránil napodobit hospodářskou výkonnost jeho sesterských organizací, Jihoafrického rozvojového společenství (SADC) a Společného trhu východní a jižní Afriky (COMESA).

Snaha afrických spojenců Francie naroubovat na dřívější uměle vytvořenou měnovou unii program hospodářské integrace je ale ošidná a neproveditelná. Rozrušuje strukturu těchto společností už od doby, kdy roku 1960 přišla takzvaná nezávislost. Není divu, že v současnosti většina zemí čelí občanským nepokojům, povstáním a riziku zhroucení.

Má-li francouzská Afrika růst, zóna franku musí být odstraněna. Zrod eura poskytl bývalým koloniím příležitost vymanit se z francouzského dusivého objetí. Tuto šanci promeškaly. Místo toho přesunuly opěrný bod CFA franku na euro a uchovaly tatáž pravidla, instituce a způsoby fungování. Pro obyvatele frankofonní Afriky to bezesporu bude mít tragické následky.