Globalizace čelí obvinění, že je v rozvojových zemích příčinou nestability a prudce se zhoršující chudoby, tedy alespoň v krátkodobém horizontu - což je nejdelší období, jímž si chudí světa mohou dovolit se zaobírat. Kritici poukazují na řadu hospodářských krizí v Africe, Asii a Latinské Americe z posledních let a často je připisují požadavkům multilaterálních věřitelů na úplnou liberalizaci zahraničního obchodu a kapitálových toků, privatizaci a fiskální střídmost.

Prudké debaty o globalizaci ovšem přehlížejí jeden čím dál důležitější rys, který už dnes zvyšuje kvalitu a posiluje stabilitu života chudých obyvatel rozvojových zemí: miliony migrantů, kteří domů posílají peníze. Údaje o rodinách v rozvojových zemích, jež dostávají peníze od příbuzných, kteří pracují v zahraničí, bezprostředně prokazují, že přinejmenším jeden prvek globalizace - migrace - zvyšuje hospodářskou stabilitu chudých zemí.

Migranti z živořících zemí Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie a dalších oblastí stále častěji získávají zaměstnání s platem, který je - ač nízký podle kritérií bohatých zemí - mnohem vyšší než to, o čem by doma mohli jen snít. V roce 2001 dělníci ze zemí s nízkými až středními příjmy domů poslali ohromujících 43 miliard dolarů - částka se za předchozích deset let zdvojnásobila a v daném roce byla o 5 miliard vyšší než úhrn oficiální zahraniční pomoci těmto zemím.

Pracující přistěhovalci posílají domů peníze z mnoha důvodů: aby udržovali dobré rodinné vztahy, zajistili si dědictví nebo starším splatili půjčku. Ale ať je důvod jakýkoli, tyto takzvané ,,zásilky" - hotovost, již dělníci posílají domů do zemí jako Kolumbie, Haiti, Jamajka, Mexiko a Bangladéš - působí jako sociální program, který obvykle jejich vláda potřebuje, ale nemůže si jej dovolit provozovat.

To platí obzvláště pro malé rozvojové ekonomiky. Tady jsou příjmy často mnohem nestálejší než v bohatších zemích, a to kvůli značné závislosti na nemnoha komoditách a průmyslových odvětvích a tedy vyšší náchylnosti k vnějším otřesům, včetně povětrnostních a přírodních katastrof.

V chudých zemích skutečně často chybí soukromé pojištění, jež by nabízelo ten typ pomoci v nouzi, který si příslušníci bohatých národů navykli očekávat. V rozvojových zemích se zásilky od těch, kdo pracují v zahraničí, zdají být nejlepším dostupným pojištěním. Vedle toho, že svým rodinám zajišťují tolik potřebný zdroj stálého příjmu, posílají vystěhovalečtí dělníci domů ještě více peněz, jestliže udeří katastrofa.

Tyto zásilky například pomohly tisícům Jamajčanů, aby se roku 1988 vzchopili po spoušti hurikánu Gilbert, kdy se škody, jež bouře způsobila, odhadovaly na více než čtvrtinu ročního HDP země a téměř tři rodiny ze čtyř hlásily újmu. Pojištění bylo nedostatečné a státní podpora byla omezená, neboť vláda poskytla jen zlomek pomoci, jíž bylo ve skutečnosti třeba. Jamajské rodiny obdrželi mnohem více pomoci od svých drahých, kteří žijí a pracují v místech, jako je Miami, New York a Los Angeles.

Totéž se projevilo, když se loni zhroutilo argentinské hospodářství, když dříve Haiti ochromilo násilí a Honduras zpustošil hurikán a kdykoli bangladéšské vsi zatopí záplavy. Případ za případem rodiny v chudých zemích získali s miliardami dolarů v zásilkách od migrantů to, co jim jejich vlády (a zahraniční dárci) nedokázali vždy poskytnout: potraviny, bezpečí, zdroje na obnovu a naději.

Hospodářský význam těchto zásilek pro chudé země v běžných dobách mluví sám za sebe. Na Jamajce zásilky od těch, kdo pracují v zahraničí, tvoří v průměru více než 10% ročního HDP, tedy více než dvojnásobek výše přímých zahraničních investic. Po hurikánu Gilbert se zásilky zvýšily o 25 centů na každý dolar škod, jež domácnosti během katastrofy utrpěly.

To bezesporu naznačuje, že peníze poslané domů navíc posloužily jen jako částečné pojištění. Možná se migranti - tak jako skutečné pojišťovny - obávají, aby poskytování přílišné pomoci nevedlo k tomu, že by její příjemci dělali méně pro vlastní ochranu. Nebo snad byly škody způsobené hurikánem prostě příliš velké a vystěhovalci je úplně pokrýt nedokázali. Pracující migranti mohou být přece jen podle domácích měřítek relativně majetní, ale ve svých hostitelských zemích se musí velmi snažit, aby si vydělali na přiměřené živobytí.

I když zásilky ze zahraničí fungují jako jistá forma pojištění pro případ přírodních katastrof, neznamená to, že se jejich objem zvýší, jakmile se objeví jiné druhy vnějších otřesů. Skody způsobené hurikánem je poměrně dobře vidět a nelze je svádět na lidské chyby. Naproti tomu by pro migranta ve vzdálené zemi mohlo být problematické posoudit, do jaké míry jsou členové jeho rodiny, kteří vědí, že se na zásilky mohou vždycky spolehnout, zodpovědní za jiné druhy ztráty příjmů.

Nicméně důležitost peněžitých zásilek domácnostem v chudých zemích, obzvláště v obdobích vnějších otřesů, nám nabízí dvě poučení. Zaprvé by mělo být pro migranty snadné a levné posílat domů peníze. Dnes přistěhovalci a jejich rodiny často platí 10% výše zásilky nebo i víc za poplatky finančním institucím, které hotovost převedou a smění. Zmírnění těchto poplatků by fungovalo jako snížení daňové zátěže pro nejchudší obyvatele světa.

Zadruhé - a to je snad ještě důležitější - bychom měli přivítat migraci jako prověřený způsob zajištění bezprostřední pomoci a stability pro chudé národy. Uvážíme-li, že rodinní příslušníci jsou nejlepšími soudci potřebnosti, mohou migrace a peněžní zásilky vytvořit rámec zahraniční pomoci, který bude lépe zaměřený a účinnější než sebelepší vládní program.