Byli byste šťastnější, kdybyste byli bohatší? Mnoho lidí věří že ano. Výzkum prováděný po mnoho let ale naznačuje, že větší jmění s sebou nese větší štěstí jen na dosti nízkých příjmových úrovních. Lidé ve Spojených státech jsou například v průměru bohatší než Novozélanďané, ale šťastnější nejsou. Ještě dramatičtěji vyhroceno, lidé v Rakousku, Francii, Japonsku a Německu se nezdají o nic šťastnější než lidé v mnohem chudších zemích, jako je Brazílie, Kolumbie a Filipíny.

Srovnávat různé státy s odlišnými kulturami je těžké, ale tentýž efekt se vyskytuje uvnitř jednotlivých zemí, kromě osob na velice nízké příjmové úrovni, například pod hranicí 12 tisíc USD za rok v USA. Nad touto mezí nemá zvýšení příjmu na štěstí lidí žádný podstatnější vliv. Američané jsou v současnosti bohatší než v 50. letech minulého století, a přece nejsou šťastnější. Občané USA v dnešním pásmu středně vysokých příjmů – tedy s rodinným příjmem 50-90 tisíc USD – jsou šťastni téměř stejnou měrou jako movití Američané, s rodinnými příjmy nad 90 tisíc USD.

Většina průzkumů pocitu štěstí se lidí jednoduše dotazuje, jak jsou spokojeni se svým životem. V takové studie nelze vkládat mnoho důvěry, protože hodnocení této celkové „spokojenosti se životem“ nemusí odrážet, kolik radosti lidem skutečně přináší způsob, jímž tráví svůj čas.

Můj kolega z Princetonské univerzity Daniel Kahneman se s několika spolupracovníky pokusil zjistit subjektivní pocit spokojenosti lidí tím, že se jich dotazovali na jejich náladu v častých intervalech během dne. V článku publikovaném 30. června v časopise Science informují, že jejich data potvrzují, že existuje jen malá korelace mezi příjmem a pocitem štěstí. Právě naopak, Kahneman a jeho kolegové zjistili, že lidé s vyššími příjmy stráví víc času činnostmi, které si spojujeme s negativními pocity, jako je napětí nebo stres. Místo aby měli víc času na odpočinek, stráví víc času v práci a dojížděním do práce. Často se ocitali v náladách, které popisovali jako podrážděnost, hněv, neklid a napětí.

Samozřejmě, na myšlence, že za peníze si štěstí nekoupíte, není nic nového. Mnohá náboženství nás učí, že příchylnost k materiálním věcem nám přináší neštěstí. Beatles nám připomněli, že za peníze lásku nekoupíš. Dokonce i Adam Smith, který prohlásil, že oběd nám nezajistí laskavost řezníka, ale jeho starost o vlastní prospěch, označil domnělý požitek z bohatství za „klam“ (třebaže za klam, který „probouzí přičinlivost lidstva a udržuje ji ve stálém pohybu“).

Nicméně na tom všem je cosi paradoxního. Proč se vlády zaměřují na zvyšování národního důchodu na jednoho obyvatele? Proč tolik z nás usiluje o získání více peněz, když s nimi nebudeme šťastnější?

Odpověď možná tkví v naší podstatě coby účelně jednajících bytostí. Vyvinuli jsme se z bytostí, které museli vynaložit hodně úsilí, aby si zajistily dost potravy, našly partnera a vychovaly děti. V kočovných společnostech nemělo smysl vlastnit cokoli, co člověk neunesl, ale jakmile se lidé usadili a vyvinuli systém peněz, toto omezení získávání majetku se vytratilo.

Hromadění peněz až do jisté výše představuje pojistku proti horším časům, ale dnes se stalo cílem samo o sobě, způsobem, jak hodnotit své postavení nebo úspěch, a účelem, kterého se chytáme, když nedokážeme přijít na žádný jiný důvod, proč něco dělat, a přitom bychom se při nicnedělání nudili. Vydělávání peněz nás zaměstnává něčím, co přináší pocit, že to stojí za to, tedy za předpokladu, že příliš nepřemýšlíme o tom, proč to vlastně děláme.

Uvažme v tomto světle život amerického investora Warrena Buffetta. Buffett, dnes pětasedmdesátiletý, pracoval 50 let na hromadění obrovského majetku. Podle časopisu Forbes je druhým nejbohatším člověkem na světě, hned po Billu Gatesovi, s aktivy v hodnotě 42 miliard USD. Jeho skromný životní styl přesto dokazuje, že nemá žádnou zvláštní oblibu v utrácení velkých sum peněz. I kdyby jeho záliby byly hýřivější, měl by dost co dělat, aby utratil i jen malý zlomek svého bohatství.

Viděno z této perspektivy, jakmile si Buffett v 60. letech vydělal prvních pár milionů, jeho snaha hromadit další peníze se může snadno jevit jako naprosto bezúčelná. Je Buffett obětí „klamu“, který popsal Adam Smith a Kahneman a jeho kolegové studovali do větší hloubky?

Shodou náhod se Kahnemanův článek objevil ve stejném týdnu, kdy Buffett oznámil největší dobročinný dar v dějinách USA – 30 miliard USD pro Nadaci Billa a Melindy Gatesových a dalších 7 miliard USD jiným charitativním nadacím. I když dary poskytnuté Andrewem Carnegiem a Johnem D. Rockefellerem upravíme o inflaci, Buffettův příspěvek je větší.

Buffett dal svému životu rázem smysl. Vzhledem k tomu, že je agnostik, jeho dar nemotivuje přesvědčení, že mu bude ku prospěchu v nějakém posmrtném životě. Co nám tedy Buffettův život říká o podstatě štěstí?

Možná, jak by se s ohledem na Kahnemanův výzkum dalo očekávat, že Buffett strávil menší část života v dobré náladě, než by býval strávil, kdyby někdy v 60. letech přestal pracovat, žil ze svého majetku a mnohem častěji hrál bridž. V takovém případě by ovšem zcela jistě nezažil uspokojení, které teď může právem cítit při pomyšlení, že jeho píle a nevšední investiční dovednosti pomohou prostřednictvím Nadace Gatesových léčit nemoci, jež miliardám nejchudších lidí na světě způsobují smrt a postižení. Buffett nám připomíná, že štěstí je víc než jen být v dobré náladě.