NEW YORK – Vrátil jsem se právě z Bhútánu, himálajského království nepřekonatelné přírodní krásy, kulturního bohatství a inspirativní sebereflexe. Z jedinečnosti tohoto království plyne soubor ekonomických a sociálních otázek, které mají pro celý svět naléhavý význam.

Drsné zeměpisné podmínky Bhútánu se postaraly o vzestup houževnaté populace zemědělců a pastevců a přispěly k rozvoji silné buddhistické kultury, úzce spjaté s dějinami Tibetu. Osídlení je řídké, zhruba 700 tisíc lidí na území velikosti Francie, přičemž zemědělské komunity jsou usazené v hlubokých údolích a hrstka pastevců žije vysoko v horách. Každé údolí chrání dzong (pevnost), zahrnující kláštery a chrámy, všechny vystavěné před staletími a charakteristické mistrnou kombinací důmyslné architektury a výtvarného umění.

Bhútánské hospodářství zemědělského a klášterního života zůstávalo soběstačné, chudé a izolované až do nedávných desetiletí, kdy řada pozoruhodných vladařů začala zemi vést k technické modernizaci (silnice, elektřina, moderní zdravotnictví a školství), mezinárodnímu obchodu (zejména se sousední Indií) a politické demokracii. Neuvěřitelná je promyšlenost bhútánského přístupu k tomuto procesu změny a to, jak se tato promyšlenost řídí buddhistickým uvažováním. Bhútán si sám sobě klade otázku, kterou si musí klást každý: jak lze hospodářskou modernizaci spojit s kulturní odolností a sociálním blahobytem?

Ekonomickou výzvou v Bhútánu není růst hrubého národního produktu, nýbrž hrubého národního štěstí (HNŠ). Jel jsem do Bhútánu proto, abych lépe pochopil, jak se HNŠ využívá. Žádný vzorec neexistuje, ale v souladu s vážností výzvy a s bhútánskou prastarou tradicí buddhistického rozjímání tu probíhá aktivní a důležitý proces národního rozvažování. Právě v tom tkví inspirace pro nás všechny.

Zčásti se bhútánské HNŠ samozřejmě točí kolem naplnění základních potřeb – zkvalitnění zdravotní péče, snížení mateřské a dětské úmrtnosti, zvýšení úspěšnosti školství a zlepšení infrastruktury, zejména elektrických, vodovodních a odpadních sítí. Soustředěnost na materiální pokrok, jehož cílem je naplnit základní potřeby, je v zemi s bhútánskou relativně nízkou hladinou příjmů logická.

Avšak HNŠ jde daleko za široce rozložený růst, který prospívá chudým. Bhútán se také ptá, jak lze hospodářský růst skloubit s environmentální udržitelností – a na tuto otázku zčásti odpovídá vydatnou snahou chránit rozsáhlý lesní porost a jedinečnou biologickou rozmanitost země. Ptá se, jak může ochránit svou tradiční rovnost a pěstovat své unikátní kulturní dědictví. A ptá se také, jak si v éře překotných změn, typické urbanizací a přívalem globálních komunikací do společnosti, v níž ještě před deseti lety nebyly televizory, mohou jednotlivci zachovat psychologickou stabilitu.

Cestoval jsem do Bhútánu poté, co jsem letos na Summitu o udržitelném rozvoji v Dillí vyslechl inspirativní projev ministerského předsedy Džigme Thinleyho. Thinley vznesl dva pádné argumenty. První se týkal devastace životního prostředí, kterou pozoroval – mimo jiné ústup ledovců a úbytek porostu –, když letěl z Bhútánu do Indie. Druhý pojednával o jedinci a o významu štěstí. Thinley se vyjádřil prostě: Všichni jsme smrtelné a křehké bytosti z masa a kostí. Kolik „věcí“ – rychlého občerstvení, televizních reklam, velkých aut, nových přístrojů a poslední módy – dokážeme pojmout, aniž bychom narušili svou vlastní psychologickou pohodu?

Pro nejchudší země světa takové otázky nepatří k nejnaléhavějším. Jejich největším a nejzávažnějším úkolem je uspokojit základní potřeby obyvatel. Pro většinu zemí je však Thinleyho úvaha o nejhlubších pramenech blahobytu nejen včasná, ale naléhavá.

Všichni vědí, jak přebujelý konzumerismus v americkém stylu dokáže destabilizovat společenské vztahy a vést k agresivitě, osamělosti, nenasytnosti a přepracovanosti až k vyčerpání. Už méně se ale zřejmě chápe, jak se tyto trendy v posledních desetiletích zrychlily v samotných Spojených státech. Může jít mimo jiné o důsledek sílícího a dnes už neochabujícího náporu reklamy a masáže veřejného mínění. Otázkou jak řídit ekonomiku, aby plodila udržitelné štěstí – spojením hmotného blahobytu s dobrým zdravotním stavem lidí, ochranou životního prostředí a psychologickou a kulturní odolností –, je třeba se zabývat všude.

Bhútánu ledacos nahrává. Může zvýšit vývoz čisté elektřiny z hydroelektráren na vodních tocích do Indie, čímž si vydělá devizy způsobem, který je udržitelný a dokáže naplnit státní kasu tak, aby bylo možné financovat školství, zdravotnictví a infrastrukturu. Země je také odhodlaná zajistit, aby přínosy růstu dosáhly ke všem obyvatelům, bez ohledu na region či výši příjmů.

Existují i vážná rizika. Bhútánské životní prostředí a ekonomiku ohrožuje globální změna klimatu. Neuvážené a nákladné rady od McKinsey a dalších soukromých poradenských firem by mohly Bhútán proměnit v pokleslou turistickou oblast. Člověk musí doufat, že snaha zvyšovat HNŠ přispěje k odvratu země od takových svodů.

Východiskem pro Bhútán je brát HNŠ nikoli jako položku, která se splní a odškrtne, ale jako stálý úkol. Bhútánská buddhistická tradice nechápe štěstí jako příklon ke zboží a službám, ale jako výsledek seriózního úsilí o niternou reflexi a soucit s druhými.

Bhútán se na takovou seriózní pouť vydal. Ostatní světové ekonomiky by měly udělat totéž.