3

Globalizace NATO

PRINCETON – Příští týden se zástupci 28 členských zemí NATO sejdou v Chicagu na výročním summitu. Dvaašedesát let po podepsání Severoatlantické smlouvy zavazující Spojené státy, Kanadu a deset evropských států k tomu, aby považovaly útok na jednu zemi za útok na všechny, se NATO mění v globální bezpečnostní organizaci jednadvacátého století. Výsledkem bude bezpečnější svět.

V roce 1949 se svět rychle dělil na dva zásadní politicko-vojenské bloky, východní a západní, vedle nichž existovalo rozsáhlé „hnutí nezúčastněných zemí“. NATO stálo proti Varšavské smlouvě, založené v roce 1955 Sovětským svazem a jeho spojenci. Uvnitř obou bloků se menší mocnosti přimykaly k jediné supervelmoci. Uvnitř žádného z nich neexistoval prostor pro to, aby menší skupiny členů využívaly alianční aktiva.

Dnes se z NATO slovy jeho generálního tajemníka Anderse Fogha Rasmussena stává „paprsková síť bezpečnostních partnerství a centrum konzultací o globálních bezpečnostních otázkách“. Je to „globálně propojená instituce“ s více než 40 individuálními partnerskými státy a sílícími vazbami na další mezinárodní organizace.

Mezi partnerské státy patří všechny nečlenské země NATO v Evropě, jako jsou Rakousko, Švýcarsko, Finsko nebo Švédsko, a také uchazeči a možní budoucí členové NATO, mezi něž patří Bosna, Srbsko, Makedonie, Ukrajina, Bělorusko nebo i Rusko. Partnery jsou prakticky všechny středoasijské státy – od Turkmenistánu po Kazachstán, ale i Arménie, Ázerbájdžán, Afghánistán a Pákistán – a také celá oblast Maghrebu od Maroka po Egypt, dále Izrael, Jordánsko, Irák, Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. A partnery má NATO i v Pacifiku: Japonsko, Jižní Koreu, Austrálii, Nový Zéland a Mongolsko.

Pokud jde o organizace, NATO uvádí, že navázalo „těsné pracovní vztahy“ s Organizací spojených národů, Evropskou unií a Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Pravidelně spolupracuje také s Africkou unií, Mezinárodním výborem Červeného kříže, Mezinárodní organizací pro migraci, Světovou bankou, Mezinárodní organizací pro civilní letectví a Organizací pro zákaz chemických zbraní.

Narýsujeme-li od NATO linie vedoucí ke všem těmto zemím a organizacím, bude výsledkem bezpečnostní síť s mnoha centry a uzly – do značné míry podobná mapě internetu či planet a galaxií. Svět už není unipolární, bipolární, ba ani multipolární, protože významnými aktéry v něm nejsou jednotlivé státy, nýbrž skupiny států, které jsou více či méně úzce propojené. Je to mnohouzlová bezpečnostní síť, jejímiž uzly jsou regionální organizace různé velikosti a síly.

Tento strukturální posun má enormní praktický význam. Tak především znamená, že nejen vojenské zdroje NATO, ale i jeho lidský kapitál a praktické znalosti boje s mnoha různými druhy hrozeb budou celosvětově dostupné. NATO vytvořilo Všeobecné centrum krizového a operačního řízení, které spojuje odborné civilní a vojenské znalosti v oblasti identifikace krizí, plánování, operací, rekonstrukce a stabilizačních kapacit způsoby, jejichž výslovným cílem je spojit evropské ústředí NATO se „zasíťovaným světem“.

Za druhé se mění i vlastní identita NATO: stává se z něj aliance, která má sílu ostatních nejen překonávat, ale také jim ji dodávat – nabídkami pomoci a partnerství. NATO už není pouhým kladivem; je to celá sada nástrojů bezpečnostních variant. Mezi tyto varianty patří rozvoj kontrasítí za účelem řešení síťových bezpečnostních hrozeb, jakou jsou terorismus nebo šíření jaderných, chemických či biologických látek, a také vysoce decentralizovaných hrozeb typu pirátství. Díky tomu může NATO v případě vypuknutí krize, jako byly válka ve Východním Timoru v roce 1999 nebo loňský politický pat v Pobřeží slonoviny, podpořit kteroukoliv zemi či skupinu zemí, o nichž se rozhodne, že by měly stát v čele naplňování mandátu OSN.

I samotní členové NATO mají mnohem větší prostor k tomu, aby využívali společná aktiva aliance. I ti, kdo se stavějí skepticky k rozšiřování NATO a k operacím typu zásahu v Libyi, dnes uznávají, že společné operace členských zemí působících pod mandátem OSN a ve spolupráci s regionálními partnery se pravděpodobně stanou modelem budoucnosti. Jak nedávno poznamenal generál Brent Scowcroft, poradce prezidenta George H. W. Bushe pro otázky národní bezpečnosti, Charta OSN původně předpokládala existenci stálé vojenské síly, která by vymáhala rezoluce Rady bezpečnosti – tuto vizi by model partnerů NATO nakonec mohl naplnit.

Síla v síti vyvěrá z propojenosti, případně z toho, co teoretikové sítí nazývají „centralitou“. Nejsilnějším členem sítě je uzel, který má nejvíce spojení s ostatními, z čehož vyplývá, že uzel může zvýšit svou sílu nejen přímým navýšením počtu spojení, ale i zesílením propojenosti s dalšími blízkými uzly.

Jinými slovy mohou USA zvýšit svou sílu jednak spojením s dalšími členy NATO (a pak i zajištěním, že NATO bude spojené s co největším počtem dalších zemí a organizací), a jednak zvýšením propojenosti těchto zemí a organizací. Spojí-li se NATO například s Africkou unií a zvýší svou propojenost s touto organizací, pak se NATO i Africká unie stanou významnějšími součástmi sítě, a tím i silnějšími co do schopnosti uplatňovat vliv a mobilizovat zdroje.

Logika centrality jakožto zdroje síly vytváří blahodárnou spirálu, v níž členové sítě získávají výhodu tím, že vtahují do sítě další členy a těsněji se s nimi spojují. Přesně taková je filozofie v pozadí transformace NATO.

Bezprostředním tématem chicagské agendy bude příští týden otázka stahování jednotek NATO z Afghánistánu. Dlouhodobějším tématem však bude otázka vtahování co největšího počtu států do globální bezpečnostní sítě NATO.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.