ADELAIDE – Protekcionistické sentimenty a strach z globalizace jsou na vzestupu. Ve Spojených státech se prezidentští kandidáti snaží zalíbit ustaraným voličům tím, že z nahlodání výrobní základny v zemi viní Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA). Iniciativy za liberalizaci obchodu narazily v Kongresu na potíže, zatímco na příliv výrobků z Číny byly uvaleny nové obchodní bariéry.

V Evropě není situace o nic lepší. Francie uštědřila Světové obchodní organizaci (WTO) a jejímu kolu obchodních jednání z Dauhá ránu, když odmítla rámcovou dohodu o zemědělství. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso se domnívá, že protekcionistické tlaky sílí.

Když kolo obchodních jednání z Dauhá krátce po 11. září 2001 odstartovalo, panovala ve světě spousta dobré vůle. Poté však přišlo rozčarování z globalizace – a v některých oblastech i strach z přistěhovalectví. Nedávný výzkum provedený listem Financial Times a Harrisovým ústavem v USA, Německu, Francii, Velké Británii, Itálii a Španělsku odhalil, že globalizaci pokládá za negativní téměř třikrát více lidí, než kolik jich vnímá tento trend pozitivně.

Volný obchod by přitom vedl k ohromujícímu zvýšení bohatství všude na světě, avšak zejména v rozvojovém světě. Využití tohoto přínosu potenciálně představuje jeden z největších úkolů současné generace. Zesílené negativní vnímání by mohlo mít ten nejhorší možný následek: nejen pouhé selhání kola z Dauhá, ale i zvýšení obchodních a imigračních bariér.

Tyto bariéry přetrvávají do značné míry proto, že další liberalizace by přerozdělila pracovní místa, příjmy a bohatství způsobem, který vzbuzuje u vlád obavy ze snížení jejich šance na setrvání u moci – a v zemích prolezlých korupcí také ze snížení jejich bohatství. Největší naděje tedy spočívá v opětovném nastartování kola z Dauhá.

Existuje však velký rozdíl mezi nekvalitním výsledkem a výsledkem obsažnějším. Nebude-li kromě utlumení dotací na zemědělský export a skromného snížení podpory domácích zemědělců dosaženo prakticky ničeho dalšího, pak tím podle naší analýzy rozvojové země jako skupina nic nezískají, zatímco země s vysokými příjmy získají do roku 2015 pouhých 18 miliard dolarů ročně.

Naproti tomu kdyby rozvojové země snížily cla o stejný podíl jako země s vysokými příjmy a liberalizovány byly i služby a investice, pak by se globální roční zisk mohl vyšplhat až na 120 miliard dolarů, přičemž do nejchudších zemí světa by putovalo 17 miliard. Dlouhodobý dopad volného obchodu je navíc obrovský. Realistický výsledek kola z Dauhá by po přepočtu na čistou současnou hodnotu přílivu budoucích výhod mohl zvýšit globální příjmy o více než 3 biliony dolarů ročně, přičemž 2,5 bilionu by skončilo v rozvojovém světě.

Zkušenosti úspěšných reformátorů, jako jsou Korea, Čína, Indie a Chile, navíc naznačují, že liberalizace obchodu okamžitě zvyšuje tempo hospodářského růstu o několik procentních bodů, a to po dobu mnoha let. Eliminace dotací a obchodních bariér by znamenala, že by se zdroje mohly efektivněji využívat, čímž by vznikl větší prostor pro snižování nerovností a chudoby, sociálního napětí, zhoršování životního prostředí, podvýživy a nemocí.

Samozřejmě by to bylo spojeno s určitými náklady. Firmy a zaměstnanci by se museli přizpůsobit, neboť reforma nutí některá odvětví k útlumu nebo uzavření, zatímco jiným umožňuje expandovat. Kromě toho je třeba brát v potaz i sociální náklady. Přesto je přínos úspěšného kola z Dauhá 45krát až 440krát vyšší než náklady. Očividně jde o mimořádně zdravou investici.

„Alternativa“ k Dauhá, v jejímž rámci by se další země s vysokými příjmy připojily k Evropské unii a její nabídce bezcelního přístupu výrobků z „nejméně rozvinutých zemí“ (LDC) a „malých zemí z Afriky, Karibiku a Tichomoří“ (ACP), by přinesla jen drobný zlomek globálních zisků plynoucích z reformy obchodu. Navíc by mohla docela dobře poškodit další chudé země – a tím prohloubit nerovnost –, protože by podněcovala alokaci zdrojů do činností, které se po příští dohodě Světové obchodní organizace stanou nekonkurenceschopnými.

Pokud se liberalizace obchodu v oblasti zboží a služeb ukáže v tomto desetiletí jako příliš politicky složitá, pak stojí za to uvažovat o přínosech liberalizace mezinárodního toku pracovní síly – v neposlední řadě i proto, že se v opačném případě pravděpodobně zvýší nezákonné přistěhovalectví. Historické zkušenosti ukazují, že migrace je nejrychlejší cestou k vyrovnání rozdílů v životní úrovni.

Zkoumali jsme náklady a výnosy zvýšení mezinárodní migrace v období 25 let, která by do roku 2025 přinesla zvýšení objemu pracovní síly v hostitelských zemích o 3%. Mezi náklady by patřily jednorázové výdaje pro migranty: doprava, zajištění víz a povolení, hledání bydlení, školy a zaměstnání, jakož i emocionální náklady spojené s odloučením od rodiny. Rovněž pro vlády hostitelských zemí by to znamenalo jednorázové náklady v podobě vyřizování žádostí a poskytování počáteční pomoci s bydlením a sociální péčí.

Výše těchto nákladů byla odhadnuta na 14 000 až 42 000 dolarů na zaměstnance a rodinu (migranti a hostitelské vlády by se o ně rozdělili rovným dílem). Globální čistý přínos zvýšeného toku migrantů po dobu 25 let se přitom pohybuje mezi 13 a 39 biliony dolarů – což se blíží střednímu odhadu přínosnosti kola z Dauhá. Přínosy tak 28krát až 220krát převyšují náklady.

I když se začlenění multilaterálního uvolnění přistěhovalectví do dohody z Dauhá jeví jako příliš složité, jednotlivé země by tak mohly učinit jednostranně, pouhým škrtem pera.

Ekonomická logika je přesvědčivá: odstranění obchodních a migračních bariér by bylo výjimečně moudrou investicí. Skutečnou překážkou je přetlumočení tohoto poznatku politikům a voličům.