Thursday, July 24, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Fiskální Apokalypsa

Jak se v posledním roce ve Spojených státech drolí podpora prezidenta George W. Bushe, snad nejpřekvapivější součástí je revolta ekonomů a pozorovatelů hospodářské politiky. Minulý týden Peggy Noonanová, autorka projevů prezidenta Reagana i prvního prezidenta Bushe, v listu Wall Street Journal prohlásila, že kdyby věděla, jaká bude fiskální politika George W. Bushe, volila by v prezidentských volbách roku 2000 Ala Gorea.

„Kdybych si byla pomyslela, [že George W. Bush] je rockefellerovský republikán velkých výdajů…, nevolila bych ho…,“ napsala Noonanová. Bush „se prezentoval jako konzervativec… [a] konzervatismus se z důvodů sahajících od abstraktních a filozofických po konkrétní a praktické staví k vysokým výdajům a vysokému zdanění odmítavě…“ Nato upadá do bezmála naprostého zoufalství: „Pan Bush už nikdy nebude muset kandidovat a má možnost vystoupit a zasadit se, byť i jen rétoricky, o zpomalení a seškrtání výdajů. Dosud to však neudělal a nic nenasvědčuje tomu, že tak učiní…“

Noonanová nemá úplně pravdu. George W. Bush se neprezentoval jako běžný konzervativec, ale označil se za „soucitného konzervativce“, čímž si uchoval jistou dávku mlhavosti. Někteří lidé se zaměřili na slovo „konzervativec“: očekávali, že fiskální politika Bushovy administrativy bude držet výdaje zkrátka a zbaví se mnoha programů, aby financovala daňové škrty.

Jiní zaostřili na přídomek „soucitný“: očekávali, že Bushova fiskální politika se bude snižování daní z velké části vyhýbat a že přijme do značné míry demokratické výdajové priority, včetně mohutnějších federálních dotací do školství a příspěvků na úhrady léků na předpis, čímž by doložila, že Republikáni dokáží zavést efektivnější verzi sociálního státu. Ještě jiní „soucitný konzervatismus“ vysvětlovali, slovy komentátora Andrewa Sullivana, jako „kouřovou clonu… potřebnou při každém nejasně úspěšném zkrácení výdajů ze strany vládní moci v nenasytném státě sociálních nároků.“ Očekávali, že až se po daňových škrtech znovu objeví deficity, přijde ostrý útok na výdaje za sociální zabezpečení.

Nikdo si tudíž v roce 2000 a 2001 nebyl skutečně jistý směřováním politik Bushovy administrativy. Jednalo se o tradiční fiskální konzervatismus? Měla dělat to, co Demokraté, ale lépe? Měla „vyhladovět bestii“ tím, že vyšroubuje vládní dluh až do bodu, kdy bude seškrtání sociálních programů nutností?

Prvé dvě priority, pokud by byly dobře rozpracované a zavedené, představují nesporně úctyhodné cíle vládního snažení. Třetí je úctyhodná méně a má blízko k selhání: spoléhá na nebezpečně chabou premisu, že až se k moci vrátí političtí protivníci vládnoucí strany, budou společensky zodpovědnější a méně bezohlední.

Samozřejmě, konzervativci a republikáni možná doufali, že právě jejich oblíbené politické priority se ukáží být přednostní politikou vlády. Nebo snad byli spokojeni s kteroukoli ze tří strategií, jejichž nástup očekávali, neboť se shodli, že fiskální politika bude v každém případě mnohem lepší, než by byla za vlády Demokratů.

Pak se ale stalo něco zvláštního: Bushova administrativa si nevybrala ani jednu ze tří možností, o nichž se myslelo, že tvoří menu. Zvolila něco naprosto jiného: veliké daňové škrty, to ano, ale daňové škrty špatně navržené z ryzí perspektivy strany nabídky zaměřené na podporu růstu a zároveň demokratické priority v oblasti domácích výdajů, avšak velice špatně realizované. Bushova administrativa navíc své politiky obohatila o krajní neochotu vetovat cokoli, co vzejde z Kongresu, a po roce či dvou, jichž bylo zapotřebí, aby to začalo být naprosto zřetelné, neschopnost Kongres vůbec nějak mírnit.

Výsledkem nebyl tradiční fiskální konzervatismus, demokratické politiky bez Demokratů, ani populismus opřený o teorii vyhladovění bestie, nýbrž něco, co nemá jméno. Dialog mezi dvěma postavami ve scéně z filmu „Apokalypsa“ zachycuje antimravnost, jež charakterizuje i politiky Bushovy administrativy:

Willard: „Řekli mi, že jste úplně zešílel a že vaše metody jsou narušené.“

Kurtz: „Jsou moje metody narušené?“

Willard: „Nepostřehl jsem naprosto žádnou metodu, pane.“

Důvod, jenž Republikány a konzervativce přivedl k (pozdní) fiskálně politické revoltě, netkví v tom, že by si mysleli, že Bushova administrativa přijala špatnou metodu, ale že nevidí metodu vůbec žádnou. Právě proto se teď mnozí z nich trápí, že v roce 2000 neměli jiného kandidáta, jemuž by dali svůj hlas.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured