BERLÍN – Navzdory tomu, co tvrdí ruský prezident Vladimir Putin a čemu věří politologové jako John Mearsheimer, ruskou invazi na Ukrajinu nezpůsobilo rozšíření NATO. Stejně tak ji nevyvolalo náhlé sklouznutí do iracionality na straně Putina, který už od projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 dával najevo své iredentistické záměry. Faktorem, který ruskou invazi umožnil především, byla rozpolcenost a rozkolísanost Evropy, jež zanechala prázdné místo tam, kde měla být strategie.
Souboj o Ukrajinu vypukl už na počátku roku 2008. Ceny ropy tehdy byly vysoké a Putinova vláda pevná v kramflecích, a tak se Rusko začalo orientovat na blízké zahraničí. Letní válka v Gruzii demonstrovala odhodlání a ambice Kremlu, avšak jeho hlavní strategickou kořistí byla vždy Ukrajina. Současně s tím začal Ukrajinu lákat do své sféry i Západ, když zahájil projekt Východního partnerství Evropské unie a když USA podporovaly nabídku členství Ukrajiny v NATO.
Od té chvíle bylo pravděpodobné, že se napětí kolem Ukrajiny bude zvyšovat. Během následujících 14 let však EU a její členské státy prosazovaly nebezpečně chaotický soubor iniciativ. Neschopnost unie sjednotit právní, bezpečnostní a finanční politiku vytvořila prostředí, ve kterém se válka stala jednou z možností.
BERLÍN – Navzdory tomu, co tvrdí ruský prezident Vladimir Putin a čemu věří politologové jako John Mearsheimer, ruskou invazi na Ukrajinu nezpůsobilo rozšíření NATO. Stejně tak ji nevyvolalo náhlé sklouznutí do iracionality na straně Putina, který už od projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 dával najevo své iredentistické záměry. Faktorem, který ruskou invazi umožnil především, byla rozpolcenost a rozkolísanost Evropy, jež zanechala prázdné místo tam, kde měla být strategie.
Souboj o Ukrajinu vypukl už na počátku roku 2008. Ceny ropy tehdy byly vysoké a Putinova vláda pevná v kramflecích, a tak se Rusko začalo orientovat na blízké zahraničí. Letní válka v Gruzii demonstrovala odhodlání a ambice Kremlu, avšak jeho hlavní strategickou kořistí byla vždy Ukrajina. Současně s tím začal Ukrajinu lákat do své sféry i Západ, když zahájil projekt Východního partnerství Evropské unie a když USA podporovaly nabídku členství Ukrajiny v NATO.
Od té chvíle bylo pravděpodobné, že se napětí kolem Ukrajiny bude zvyšovat. Během následujících 14 let však EU a její členské státy prosazovaly nebezpečně chaotický soubor iniciativ. Neschopnost unie sjednotit právní, bezpečnostní a finanční politiku vytvořila prostředí, ve kterém se válka stala jednou z možností.