Cesta z Berlína do Rigy, hlavního města Lotyšska, je velice poučná, neboť lze nahlédnout mnohé, co je dnes v nepořádku s evropskou integrací. Přitom už za několik měsíců vstoupí do Evropské unie dalších deset států a rozšíří ji z původních šesti na 25 členů.

Než jsem odjel z Berlína, kancléř Gerhard Schröder přivítal svého francouzského a britského kolegu na schůzce věnované výměně názorů na stav Unie a její budoucnost. Šéfové tří největších členských zemí EU podle vlastních slov pouze předkládali návrhy. Nic prý nemohlo být vzdálenější jejich smýšlení než vytváření řídicí skupiny, která by spravovala záležitosti rozšířené Unie, ačkoliv napříště se hodlají scházet víceméně pravidelně.

Pokud vážně doufali, že jim někdo uvěří, měli mít možnost naslouchat těm, s nimiž jsem v několika následujících dnech hovořil v Rize.

Až tři pobaltské země - Lotyšsko, Estonsko a Litva - vstoupí 1. května 2004 do Unie, budou patřit k nejmenším členům. Šest milionů jejich občanů bude představovat jen 1,5% populace EU. Přesto se nově příchozí vzpouzejí a žádají rovná práva, v ostrém kontrastu k menším národům, které se před půlstoletím připojily k Francii, Itálii a Německu při zakládání Evropského hospodářského společenství, jež EU předcházelo. Přestože se malé země naučily, že velké státy obvykle prosadí svou, berlínská schůzka je značně rozzlobila, neboť ji vnímají jako pokus o omezení svých práv v klubu, do něhož zakrátko vstoupí.

Přístupy malých a velkých států EU naznačují, že dohodnutý princip evropské integrace už není považován za spravedlivý. Podle dohody větší státy souhlasily s omezeními své moci, aby se posílila váha Unie jako celku, a menší státy chápaly, že členství v klubu jim přináší možnosti, které by jinak neměly, zejména možnost podílet se na formování společných politik. Evropa, kdysi kontinent mocenských střetů a rovnováh, se proměnila ve společenství práva, kde malí i velcí dodržují jednotná pravidla, aby dospěli ke společným rozhodnutím.

Jak Berlín i Riga napovídají, trumfem se opět stává moc. Autorita velkých zemí nevychází z jejich evropských osvědčení, nýbrž z mocenského postavení. Dopal menších zemí nepramení z odlišného pohledu na integraci, ale ze strachu, že utrpí porážku. Uspořádání, jež mívalo úspěch jako oboustranně výhodná dohoda, se dnes mnohým jeví jako hra s nulovým součtem, kde zisk jednoho znamená prohru druhého.

Existují pro to vysvětlení. V unii 25 členů bude mnohem těžší ponechat všem členům právo ovlivňovat rozhodnutí a dosáhnout konsenzu. Shoda mezi těžkými vahami Unie je navíc nezbytná pro společný postup v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.

Nebudou-li Francie, Británie a Německo zajedno, je jen malá naděje, že Unie dokáže účinně jednat na mezinárodní scéně. Zároveň ale platí, že pro nové členy z východní Evropy, kteří se před pouhou dekádou vymanili ze sovětské nadvlády a získali právo vládnout si sami, je těžké vzdát se v zájmu integrace své suverenity.

Avšak jak malí, tak velcí si musí uvědomit, že současná situace povede k pomalému zadušení nejnapínavějšího a nejúspěšnějšího evropského pokusu o zajištění míru a prosperity na starém kontinentě. Má-li přežít, ti větší se skutečně budou muset ujmout kormidla. Místo aby ostatním předkládali hotová řešení ke schválení, budou svou vůdčí roli muset opřít o trpělivou a diskrétní spolupráci s ostatními členy, jíž jim - nebo alespoň jejich většině - zajistí pocit účasti na vytváření společných stanovisek. Teprve tehdy budou menší členské země patřičně respektovány a všechny země se znovu zaměří na zajišťování prospěchu pro všechny, místo aby každá země usilovala o co největší prospěch jen pro sebe.

Existuje přesvědčení, že toto trpělivé vůdcovství nemůže v unii 25 států fungovat. Nemělo by se ale zapomínat, že Francie a Německo dokázaly spoluprací takové vedení zajišťovat po mnoho let. Kdykoliv předstoupily s návrhem, ostatní potvrdili svou důvěru v to, že se jedná o zájem celé Unie. Ustrnulo-li jednání na mrtvém bodě, ostatní se na Paříž a Bonn/Berlín obraceli s nadějí, že pod jejich vedením bude překonán.

V minulosti se německé vlády právem pyšnily tím, že je menší členské státy považovaly za svého nejlepšího partnera, nepostradatelného pro naplňování francouzsko-německé vůdcovské úlohy. Dnes Německo stejně jako Francie přehlíží menší členské země proto, aby si vydobylo uznání za „chlapáka". Francouzsko-německý tandem ztratil důvěru, jíž se kdysi těšil. Přizvání Británie je přiznáním této skutečnosti.

Ovšem vzhledem k tomu, že Británie zůstává vůči evropské integraci vlažná, tato trojice nikdy nebude fungovat jako motor pohánějící Evropu vpřed. I v rozšířené Unii dokáže být tímto motorem jedině Francie a Německo, tedy pokud vyvinou soustředěné úsilí o znovuzískání důvěry ostatních členských zemí, zejména těch menších, ať starých či nových. Ty sice nečekají mnoho od často lhostejné Francie, ale byly by ochotné, jak naznačují diskuse v Rize, dát důvěru Německu - kdyby jen německé vlády opět prokázaly, že jim na nich záleží.