Vedoucí představitelé Evropské unie se sešli, aby vyvodili ponaučení z nezdařených referend o evropské ústavní smlouvě. Příčiny však nemusí hledat příliš daleko; stačí, aby se podívali do zrcadla a postavili se čelem k důsledkům nečestné hry, kterou jako předáci členských zemí EU až příliš dlouho hrají.

Tito představitelé doufali, že si budou s postupem let přisvojovat úspěchy reforem a zároveň se vyhýbat vině za neúspěchy, a tak běžně nechávali činitele EU v Bruselu sklízet politický hněv za nepopulární, ale nezbytná opatření, a poté si svým voličům hořce stěžovali na „bruselské byrokraty“ a jejich nedemokratické způsoby.

Přitom však zapomněli, že by jim voliči mohli skutečně uvěřit. A tak když se vedoucí představitelé Francie a Nizozemska – kteří byli až do morku kostí pro ústavu – dotázali svých občanů, co si myslí o unii, uslyšeli zřetelnou ozvěnu svých vlastních sdělení: lidem se reformy nelíbí a nelíbí se jim ani „bruselští byrokrati“, ústava neústava.

Nikde není tato hra na svalování viny patrnější než na způsobu, jakým vlády členských zemí EU přistupují k deregulaci trhu zboží.

Výhody plynoucí z deregulace trhu zboží jsou velmi výrazné. Rozbití monopolů s sebou mnohdy nese dramatické snížení cen a tím i vyšší životní úroveň spotřebitelů, protože ti si za stejnou mzdu koupí mnohem více.

Vezměme si například deregulaci telekomunikací a leteckých společností, která vnesla na trh konkurenci v podobě nízkonákladového transportu dat a lidí. Deregulace rovněž vede k množstevním úsporám, které stlačují ceny ještě více, což cítíme všichni, když nakupujeme v hypermarketu namísto v krámku na rohu.

Deregulace však s sebou nevyhnutelně nese i rozpory. Spotřebitelé na ní vydělávají, ale někteří zaměstnanci tratí. Existujícím firmám často činí potíže se na ni adaptovat. Na jejich místo nastupují firmy nové a štíhlejší. Staré firmy přitom krachují a propouštějí zaměstnance. Důchody se rozplývají a považte, jaký dopad má deregulace v oblasti aerolinií na mzdy pilotů. I když se tedy vytvoří stejný nebo i vyšší počet pracovních míst, jako jich zanikne, bolest lidí, kteří při tomto procesu ztratí zaměstnání, tím nevymizí.

Podle všech odhadů výhody deregulace – za předpokladu vytvoření rozumné záchranné sítě pro zaměstnance, kteří přijdou o práci – vysoce převažují nad náklady a bolestí, kterou tato deregulace způsobuje. Politické zadání vlád to však nikterak neusnadňuje, neboť výhody jsou rozmělněné: spotřebitelé, kteří platí méně za letenky, to nemusí přisuzovat deregulaci. Náklady jsou naproti tomu lokalizované: zaměstnanci leteckých společností, kterým hrozí ztráta místa, si zřetelně uvědomují spojitost mezi deregulací a propouštěním.

Vlády by se samozřejmě mohly pokoušet vysvětlit, proč o deregulaci usilují. Je však pro ně mnohem snazší zvolit nenáročnější cestu, nechat to na „bruselských byrokratech“ a pak ze všech potenciálních příkoří obviňovat právě bruselské představitele, potažmo EU.

Nebo by snad opravdu mohlo platit, že Brusel překračuje své pravomoci a vynucuje si více deregulace, než by si národní vlády přály? Tato sebeospravedlňující hypotéza je poněkud děravá.

I v tomto směru lze skutečný stav věcí odhalit na příkladu deregulace aerolinií. Dvakrát za posledních deset let poskytly národní vlády Evropské unii výslovnou pravomoc zpřísnit omezení jejich dotací churavějícím leteckým společnostem. Vlády se těchto pravomocí nemusely vzdávat. Ony to přesto učinily, což jim však nezabránilo, aby později ostře a halasně kladly právě tato omezení za vinu Bruselu, když se jejich národní letecké společnosti dostaly do potíží.

Co by tedy měly evropské vlády dělat, když nejprve vyprovokovaly a poté zakusily „protibruselské“ hlasování?

Jednou z dobrých zpráv je skutečnost, že deregulace trhu zboží již bylo do značné míře dosaženo, takže neexistuje tak silná potřeba hrát bruselskou hru na viníka. Hlavní položkou v této agendě je nyní navržení lepšího sociálního zabezpečení tak, aby se minimalizovaly bolestné dopady přeskupování sil, ať už v důsledku deregulace, technického pokroku či globalizace.

Určitá deregulace trhu zboží pochopitelně zůstává nezbytností, zejména v sektoru služeb. Bolkesteinova směrnice o službách nedopadla dobře, ale není pochyb o tom, že evropští spotřebitelé platí za mnohé služby příliš. Abychom uvedli jen jeden z příkladů: odstranění monopolu notářů v zemích, jako jsou Francie či Itálie, by podstatně snížilo náklady na nákup a prodej domů, náklady na bydlení i náklady na stěhování zaměstnanců za prací.

Evropské vlády mají před sebou tři možnosti. Mohou se pokusit zcela zastavit reformy na trhu zboží a podle stejné šablony se pokusit zastavit také liberalizaci obchodu a globalizaci. Zatím se nezdá, že by některá vláda tomuto pokušení podlehla.

Dále mohou vlády pokračovat ve hře na viníka, nechat unii prosazovat reformy a přitom si stěžovat na bruselské byrokraty. Strach, který je nyní cítit po celé EU, však ukazuje nástrahy této strategie. Politika trhů práce navíc nespadá do mandátu EU, takže národní vlády budou v této otázce samy, bez možnosti svalovat vinu na byrokraty v Bruselu.

A konečně mohou vlády pomoci Bruselu definovat a navrhovat reformy trhu zboží a poté je – spolu s rolí EU při jejich zavádění do praxe – „prodávat“ svým voličům. Budou-li vedoucí evropští představitelé natolik moudří, aby zvolili tento kurz, pak se fiasko referend ve Francii a Nizozemsku nakonec přece jen ukáže jako užitečné.