Pád komunismu poskytl státům někdejšího sovětského bloku příležitost obrátit se směrem k demokracii, tržní ekonomice a právnímu státu. Některé země zpřetrhaly vazby na komunistickou minulost rozhodně; jiné byly úspěšné méně a několik jich katastrofálně selhalo.

Do poslední kategorie patřily až donedávna Moldavsko a Gruzie. Jejich hospodářské a politické nezdary do značné míry zapříčinila odtrženecká hnutí – aktivně podporovaná Ruskem –, jejichž cílem bylo udržet obě země v ruské „sféře vlivu“. Jakmile vypukly v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii krvavé konflikty, Rusko změnilo svou vojenskou přítomnost v těchto oblastech na „mírové jednotky“, které používalo jako prostředek k udržení kontroly.

Již dlouho panují obavy, že by tyto takzvané „zamrzlé konflikty“ mohly náhle vzplanout. Nejenže se to zatím nestalo, ale dokonce se dnes můžeme bavit o jejich řešení, poněvadž Gruzie i Moldavsko začaly dosahovat úspěchů na cestě k tržní ekonomice a demokracii. Pomohla rovněž „sousedská politika“ Evropské unie.

Výchozím bodem pro tento vývoj událostí se stala gruzínská „růžová revoluce“ před třemi lety. Gruzie, která měla nebezpečně blízko ke zkrachovalému státu, se obrátila k Západu. Úspěch nejrůznějších „barevných revolucí“ v zemích někdejšího sovětského bloku vyvolal změny i v Moldavsku, kde prezident Vladimir Voronin zahájil reformy s cílem přiblížit se k EU. Tyto změny pak v Gruzii i v Moldavsku rozdmýchaly nové iniciativy za pokojnou obnovu územní celistvosti obou zemí.

Estonská zkušenost naznačuje, jak by Gruzie a Moldavsko měly ve vztahu k Rusku utvářet svou politiku. Když Estonsko získalo v roce 1991 nezávislost, Moskva se je snažila vykreslit jako zemi s obrovskými hospodářskými problémy, která je nevhodná pro investice. Estonsko bylo skutečně chudé a jeho hlavními vývozními surovinami byl železný šrot a stavební dříví, avšak jeho ekonomika rostla.

Rusko zároveň podporovalo takzvané „autonomní hnutí“ na severovýchodě Estonska obývaném převážně etnickými Rusy, kteří se tam v sovětských dobách usadili. Když Estonsko odolalo, uvalilo na ně Rusko sankce a přerušilo dodávky plynu. Oněch několik málo estonských výrobků, které se směly do Ruska vyvážet, podléhalo silnému zdanění, a Rusko dokonce hrozilo vojenskou intervencí.

Estonsko však udrželo nervy na uzdě. Ruské sankce mu dokonce pomohly přeorientovat svou ekonomiku směrem na západ. Západní Evropa mezitím činila maximum, aby pobaltské státy – Litvu, Lotyšsko a Estonsko – integrovala, a současně se snažila vyhnout střetu s Ruskem. Smlouva o volném obchodu s EU umožnila v roce 1994 estonským výrobkům najít nové trhy a Estonsko se nakonec stalo jednou z nejúspěšnějších postkomunistických zemí s přechodnou ekonomikou, která v roce 2004 vstoupila do EU i NATO.

Když v roce 1991 získala nezávislost Gruzie, nedostalo se jí ze západní Evropy stejného druhu pomoci. Faktem je, že se Gruzie Evropě jevila jako méně lákavý partner než pobaltské státy. Devadesátá léta se zde proto nesla ve znamení převratů, kontrapřevratů a občanských válek, přičemž dvě oblasti – Abcházie a Jižní Osetie – se s ruskou podporou v podstatě od země odtrhly.

Gruzie dělá, co může, aby překonala svou bezútěšnou minulost. Po „růžové revoluci“ následovala hospodářská reforma a posílení armády. Vedení země je mladé, dynamické a dychtivě touží posunout zemi kupředu.

Dvanáctiprocentní rovná daň z příjmu – která je pravděpodobně nejnižší na světě – znamenala vzpruhu pro gruzínský rozpočet. Vláda zvýšila důchody i sociální dávky. Korupce klesá a byla zahájena reforma soudnictví. V roce 2005 vzrostla ekonomika o 8% a v roce 2006 o více než 10%.

Gruzie se také pokusila zmírnit napětí kolem Abcházie a Jižní Osetie, avšak Rusko tuto zemi obviňuje z agrese a etnických čistek. Jeho hlavním cílem je zastavit podporu Gruzie ze strany Západu a zabránit jí v usmíření se s odtrženeckými oblastmi.

Rusko a do jisté míry i Spojené státy jsou mocnostmi, které mají v Gruzii své slovo. Evropa musí dát najevo, že je má také. Estonsko již ukázalo – poprvé po získání nezávislosti a podruhé během nedávné krize kolem přestěhování památníku ze sovětské éry –, že s odhodláním a silnou podporou lze ruskému tlaku odolat.

Evropa musí pochopit, že Gruzie nepotřebuje humanitární pomoc, nýbrž obchod. Smlouva o volném obchodu s Evropou již umožnila najít nové trhy Estonsku a také pro Gruzínce se může stát prostředkem, jak pomoci sobě samým.

Gruzie tedy může reálně doufat v dosažení skutečné nezávislosti, ale co Moldavsko, nejchudší země v Evropě, kterou Rusko ohrožuje více, než kdy ohrožovalo Estonce – a dokonce i Gruzínce?

Neúspěch reforem v Moldavsku byl částečně také důsledkem odtrženeckého hnutí podporovaného Ruskem. Vyhlášení nezávislosti země začalo nešťastně, když průmyslová oblast Podněstří – obývaná rusky a ukrajinsky hovořícími občany, kteří se obávali, že většinoví Moldavané, již jsou rumunského původu, plánují navázání užších styků s Rumunskem – vyhlásila vlastní nezávislost. Následovala občanská válka a v roce 1992 vstoupily do Podněstří ruské jednotky, které zde setrvávají dodnes. Nezávislost Podněstří nikdy neuznalo ani Moldavsko, ani mezinárodní společenství. V regionu prý vládne bezpráví a korupce.

Moldavsko je silně zadlužené, má vysokou nezaměstnanost a jeho kdysi ceněný vinařský průmysl zažívá úpadek. Rusko mu čas od času přerušuje dodávky plynu a mnozí z jeho čtyř milionů obyvatel již ze země odešli.

Tento problém může vyřešit pouze Rusko. Moldavští představitelé pětkrát bezvýsledně navštívili Moskvu a prosili prezidenta Vladimira Putina, aby prozkoumal možnost řešení a stáhl ruské jednotky. Zoufalý Voronin se obrátil na EU se žádostí o „misi pro pomoc na hranicích“, avšak k jakékoliv iniciativě EU by byla zapotřebí spolupráce Ruska.

Bohužel se zdá, že Západ postrádá aktuální informace o situaci v Moldavsku. V dubnu se například EU a také USA dozvěděly o návrhu mírové dohody pouze prostřednictvím zprávy, která v Německu unikla na veřejnost. Tato dohoda by zjevně zvýhodňovala Rusko, poněvadž Moldavsko by podle ní uznalo Podněstří za legitimní celek. Pokud by Rusko „přetrumflo“ Západ, znamenalo by to pro Gruzii a další slabé postsovětské státy strašlivý precedens.