Každá doba má své nepřátele. V polovině 20. století zosobovali zlo fašisté. Po druhé světové válce se prokletím civilizace stali komunisté. Dnes jsou mistry zlovolnosti vyhlášeni teroristé. Slovo ,,terorismus" se objevuje v právnických knihách a v legislativě po celém světě. Na ,,teroristické organizace" se vztahují různé civilní sankce a napomáhat takové organizaci může být zločin.

Není ovšem vždy snadné vymezit, kdo vlastně teroristé jsou. Zda za teroristy počítat organizace či nikoliv je velkou měrou rozhodnutí motivované politicky. OSN opakovaně přijímá rezoluce proti terorismu, ale nedokáže se shodnout, jak tento pojem definovat.

Oficiální definice terorismu nejsou přesvědčivé. Kongres USA například definuje terorismus jako jednání s cílem vyvíjet nátlak na obyvatelstvo či jej zastrašovat nebo ovlivňovat vládu. Tento vzorec ale nezahrnuje dostatečně zřetelně ani teroristické útoky ze září 2001. Kdyby motivem únosců letadel bylo prostě jen zabít bezvěrce, jejich útok by do kongresové definice nezapadal.

Je chybou pokoušet se vymezovat terorismus stejně, jako definujeme krádež nebo vraždu. Je tu příliš mnoho sporných záležitostí. Lepším přístupem je stanovit otázky, které při přemýšlení o terorismu vyvstávají, a vysvětlit, proč lidé vnímají určité násilné činy jako teror. Pak budeme moci terorismus vymezit s odkazem na tyto proměnné, aniž bychom ovšem některou z nich činili rozhodujícím faktorem.

Tři prvořadé sporné body jsou následující: totožnost obětí, pachatelé a význam spravedlivého cíle.

Musí být obětmi terorismu civilisté? Někteří se domnívají že ano, avšak Al Kajda vyhodila do vzduchu loď USS Cole a většina veřejnosti považovala vraždu námořníků na palubě za teroristický útok. Stejná logika platí i ve směrnicích vojenských tribunálů prezidenta George Bushe, které zacházejí s útočníky bez rozdílu, ať zaútočili na vojáky nebo na civilisty.

Ohledně pachatelů je tu obdobná otázka. Mohou být teroristy vojáci nebo agenti jednotlivých států? Islámské státy v OSN straní kladné odpovědi a myslím, že oprávněně. Mezinárodní trestní soud bude stíhat hlavy států za válečné zločiny. Logicky by tedy státní úředníci měli nést odpovědnost i za teroristické činy spáchané s jejich zmocněním.

Nejkontroverznější problematiku definice terorismu v sobě ukrývá výrok: ,,Koho jedni považují za teroristu, vnímají jiní jako bojovníka za svobodu." Potíž tkví v tom, zda dobrý úmysl ospravedlňuje ohavné prostředky. Islámské státy se domnívají že ano, což je staví proti názoru Západu.

Kdo volí teror, vždy věří, že jeho důvody jsou spravedlivé. Někdy jsou, někdy ne. Žádného Američana by netěšilo, kdybychom Bostonský čajový dýchánek ocejchovali jako teroristickou agresi vůči britskému majetku. Žádný Francouz by zase nepřijal popis makistů z doby francouzského odboje coby teroristů. Přesto v obou případech byly spáchány násilné činy na majetku a lidech, a proto projdou obvyklým sítem testů, zda jde o terorismus.

Existují další znepokojující hraniční případy. Co například Sternův gang a to, že do vzduchu vyhodili jeruzalémský hotel Král David s cílem osvobodit Palestinu od Britů? Existuje dobrý a špatný teror? Pro některé pozorovatele politické důvody znamenají hodně, ovšem ve skutečnosti existuje jen nemnoho historických případů, kdy s nimi nesouhlasí většina lidí.

Kromě tohoto fenoménu tu stále zůstává ona hlodavá otázka: čím se terorismus odlišuje, proč je zapotřebí zvláštní definice, proč se této formy násilí obáváme víc než jiných trestných činů?

Jedním důvodem je to, že terorismus je obvykle organizovanou činností. Když v červenci 2002 jistý Egypťan zahájil palbu a zabil dva lidi čekající v zástupu u přepážky společnosti El Al na mezinárodním letišti v Los Angeles, FBI usoudila, že podezřelý nebyl teroristou, neboť jednal sám. Teroristé jsou organizovaní a skupina může vyvíjet činnost dál, i když je jednotlivec dopaden. Proto nahánějí víc hrůzy než běžní zločinci.

Další příčinou většího strachu z terorismu je to, že zatímco běžní zločinci usilují o utajení, teroristům jde o pozornost veřejnosti. Účinný terorismus se vždy dostane na první stránky novin. Je nečekaný a má ohromnou schopnost šokovat. Podoben dobrému divadlu, terorismus vždy ztvárňuje nějaké morální drama, a chtějí-li teroristé zasáhnout veřejné mínění, musí jednat veřejně, bez pocitu viny a bez lítosti.

Předpokládejme ale, že chceme vymezit útoky z 11. září 2001 jako terorismus pomocí následujícího vzorce: násilný, organizovaný, veřejný a nelítostný útok neveřejné strany vůči jiným civilistům, a to bez ohledu na oprávněnost jeho důvodu. Problémy přetrvávají, neboť u každého z těchto šesti aspektů existují příklady, které jej vyvracejí.

Někdy jsou obětmi příslušníci ozbrojených složek a pachateli státy, někdy se zdá, že důvod je spravedlivý, a někdy může teror způsobit jediná osoba s dostatkem zbraní, ovšem bez organizace. Zločinný plán přidávat do dopisů antrax by mohl vyvolat neveřejný teror. Někteří teroristé možná pociťují lítost a vinu za své činy.

Takové protiargumenty by nás neměly překvapovat. S tímto problémem se musí vyrovnávat mnoho definic. Velký filozof 20. století Ludwig Wittgenstein navrhl odlišný přístup k problematickým definicím: vysvětlovat pojmy analogicky s ,,podobností v rodině". Členové rodiny se mohou jeden druhému podobat mnoha fyzickými rysy, například výškou, tónem pleti či barvou vlasů. Každý člen rodiny může s ostatními sdílet některé společné znaky, nikoli ovšem všechny. Nemusí sice existovat žádný výhradní společný znak, všechny lze ale snadno poznat jako příslušníky dané rodiny.

O terorismu můžeme říci totéž. Nejméně šest znaků je podstatných, avšak u každého z nich se objevují výjimky. Spletité definice, které počítají s výjimkami, možná znepokojují právníky, ovšem v reálném světě jsou asi tím nejlepším, co dokážeme navrhnout.