Vzpomínáte na východoasijskou krizi, kdy americké ministerstvo financí a jeho spojenci v Mezinárodním měnovém fondu dávali tomuto regionu za vinu kapitalismus ve stylu ,,já na bráchu, brácha na mě``, malou průhlednost a spatné firemní řízení? Země měly přistoupit na americký model, najmout americké auditorské firmy, povolat americké podnikatele, kteří je měli naučit, jak řídit velké firmy. (Co na tom, že pod vedením svých vlastních podnikatelů rostla východní Asie v posledních třiceti letech mnohem rychleji než kterýkoli jiný region, a mnohem stabilněji.) Sílící skandál kolem společnosti Enron dává nový smysl dvěma oblíbeným americkým úslovím: ,,Co chces obejít, přijde k tobě samo`` a ,,Lidé ze skleněných domů by neměli házet kameny``.

Nápaditými účetními triky a komplikovanými finanční produkty (deriváty) chtěl Enron zmást investory, aby se nedozvěděli jeho skutečnou hodnotu. Žádná průhlednost. Za své peníze si Enron kupoval vliv a moc, utvářel americkou energetickou politiku a vyhýbal se předpisům.

,,Jánabráchismus`` v kapitalismu není nic nového a není doménou jediné strany. Bývalý ministr financí USA Robert Rubin se údajně pokusil ovlivnit současnou vládu, aby jménem Enronu intervenovala ve značně diskutabilním soudním sporu, který firma vedla v Indii. Když byl jestě ministrem, zakročil ve chvíli, kdy se teoreticky nezávislá rada stanovující účetní standardy pokusila udělat jasno v účetnictví kolem akciových opcí vyssích vedoucích pracovníků. Částečně díky němu byla tato snaha zprůhlednit účetnictví firem zmařena.

Pokusy Spojených států zachraňovat letecké společnosti multimiliardovými kaucemi či vytvářet kartely na obranu ocelářského a hliníkového průmyslu svědčí o tom, že ideologie volného trhu je pouhou rouskou, za níž se dosud skrývá tradiční honba firem za co největsím ziskem a prospěchem: padni tomu, kdo má příslusné konexe.

Jsou lidé, pro které je fakt, že Enron nebyl zachráněn státní injekcí a jeho problémy nebyly odhaleny, důkazem toho, že bratříčkování v americkém kapitalismu neexistuje. Já mám jiný pohled na věc: je to důkazem významu svobodného tisku, který sice zlořád nedokáže vymýtit, ale může mu přistřihnout křídla. Když se na společnost Enron tisk podíval podrobněji, vyslo najevo, kolik kongresmanů od Enronu přijalo peníze. Příspěvky na kampaně nebyly jen otázkou společenské angažovanosti, ale předevsím investicí. A stejně jako větsina dalsích investic Enronu byly z krátkodobého hlediska výhodné, ale dlouhodobě žádné ovoce nepřinesly.

Z této situace plyne mnoho ponaučení. Některá se týkají politiky: skandál kolem Enronu je dalsím argumentem pro reformu financování volebních kampaní a posiluje potřebu účinnějsích zákonů, v nichž se jedná o zveřejňování některých utajovaných skutečností. Zájmy firem, jež jsou de facto schopné koupit si volby, podkopávají základní principy demokracie. Bushova administrativa ale přitom odmítá zveřejnit informace, jež by vhrly světlo na roli firemních zájmů při vytyčování energetické politiky země.

Dalsí ponaučení se týkají ekonomiky, zvlástě pak ekonomiky informací. Aby trhy fungovaly, aby byly zajistěny příslusné signály pro účinné rozdělování prostředků, musí investoři znát maximum informací. Existují inherentní střety zájmů: vlastníci a manažeři mají přirozený pud předkládat co nejrůžovějsí obrázek o své firmě. Cílem auditů je pak omezit možné zneužívání. Ale kdo střeží strážce? Kdo provádí audit u auditorů?

Spoléháme přílis na motivaci . Auditoři si chtějí ochránit svou pověst. Propojení poradenství a auditorství vsak dává prostor dalsím zvráceným motivacím: motivaci zalíbit se klientovi, který nerad slysí nepříznivé zprávy. Arthur Lewitt, bývalý přededa americké vládní Komise pro regulaci prodeje cenných papírů, si tento konflikt uvědomoval: jakmile dá auditorská firma přednost svým vlastním krátkodobým zájmům, lze o poctivosti auditů často pochybovat. Lewitt je dost možná hlavní, leč zneuznanou postavou celé této katastrofy. Auditorské firmy a jejich firemní klienti - a to nijak překvapivě, vzhledem k tomu, že měly plno příležitostí se spolčit - naplno a bez obalu napadly jeho návrh, aby poskytování poradenských a auditorských bylo od sebe odděleno.

To, co Lewitt pochopil - a co debakl Enronu tak jasně dokládá -, je, že na motivaci opravdu záleží, ale že samy živelné trhy správnou motivaci nedokáží poskytnout. Trhy neposkytují přímou motivaci pro vytváření majetku, ale pro takové svindlování a kličkování, kterému se věnoval Enron. Nová ekonomika a její nové, komplikované finanční instrumenty stupňují problém spolehlivých účetních rámců, poněvadž nabízejí účinné způsoby, jak mlžit. A Amerika, místo aby se těmto problémům stavěla čelem, obrací se k nim zády - s pomocí a podporou kapitalistického bratříčkování po americku.

Ústředním problémem nasí doby je nalézt tu pravou rovnováhu mezi vládou a trhem. Dnes se tvrdí, že Enron je výjimka: že za jeho zánikem stojí podvod, že proti podvodům máme zákony, a že ti, co tyto zákony porusují, by měli nést a ponesou následky. Ale Enron se z velké části nechoval protizákonně. Jeho auditoři prohlasují, že jeho ústřední praktiky byly zcela v mezích zákona. Že tisíce dalsích firem dělají to co on.

Mají pravdu - a to je ten problém. Investoři potřebují mít záruku, že získané informace odpovídajícím způsobem odrážejí ekonomickou situaci firmy. Dnes - kdy zákon umožňuje pracovat s deriváty a dalsími mimorozvahovými závazky - investoři tuto záruku nemohou v žádném případě mít. Potřebujeme lepsí normy a účinnějsí zákony. Přestože vsem případům zneužívání nezabráníme, můžeme alespoň dát do pořádku motivaci.

Můžeme se pokusit vstípit firmám vyssí etické principy. Na ně se ale spoléhat nemůžeme, když větsina laiků nevidí na honosných mrakodrapech nic spatného. Lidé, kteří v nich sedí, prý vědí, jak řesit střety zájmů, ale my vidíme, že je řesí spíse pro svůj vlastní prospěch. Avsak i tehdy, když vyjdou najevo důkazy takového zneužívání, znovu a znovu se otevře prostor pro dalsí možnosti zneužívání - viz například zrusení Glass-Steagallova zákona, který odděloval komerční bankovnictví od investičního.

Už mnohokrát jsme viděli důsledky neúměrné deregulace a nekontrolovatelné živelnosti trhů. Teď je jen třeba odolat pokusení nastolit opačný extrém. Nalézt tu pravou rovnováhu - to je výzva nasí doby.