LONDÝN – Geniální britský komik Spike Milligan kdysi poznamenal, že by moc rád dostal příležitost zjistit, že jej peníze nenaplní štěstím.

Tvrdí se, že kdo v loterii vyhraje velké jmění, končívá nešťastně, přestože výzkum ze skutečného života naznačuje, že takoví lidé jsou stejně šťastní, jako byste s šekem na milion dolarů byli vy nebo já. Peníze ovšem mohou probouzet i různé jiné emoce – například zlost.

Právě ta charakterizovala reakci většiny lidí na zprávy o odměnách bankéřů poté, co velký krach let 2007-2008 rozdrtil banky, podniky, úspory akcionářů, růst i pracovní příležitosti. Jak půvabně připustil jistý bankéř, vznikla tak trochu asymetrie mezi sumami vyplácenými bankéřům a ztrátami jejich bank.

Laureát Nobelovy ceny Amartya Sen ve své nejnovější autoritativní knize The Idea of Justice (Idea spravedlnosti) poukazuje na to, že většina lidí považuje určitý proces za spravedlivý, dokážou-li vysledovat spojitost mezi úsilím a odměnou. Bankéři v této zkoušce tristně propadli.

Zaťali jsme zuby, a když vlády veřejnými penězi sanovaly banky, pro dobro svých národních ekonomik jsme je podpořili. Bylo to sice k vzteku, ale šlo o nezbytný záchranný krok, jímž se předešlo ekonomické katastrofě.

Když jsme socializovali ztráty bank poté, co jsme dříve sledovali privatizaci jejich zisků, míra našeho rozezlení opět vzkypěla při zprávách, že banky, které jsme zachránili, opět plní koryta, do nichž se s nadšením noří všechny ty rypáky. Naprostá nevycválanost toho, co se děje, nám zvedá krevní tlak i obočí. Kde jen berou tu drzost?

Neměli bychom ale dopustit, aby se tento pocit zvrhl v paušální tirádu proti osobnímu bohatství. Jeho majitelé jej občas v nesmírně štědrých částkách používají k posilování veřejného blaha. Pohlédněme na případy dvou největších světových filantropů, George Sorose a Mo Ibrahima.

George Soros, nesmírně úspěšný investor, použil velkou část svého vlastního majetku ke zřízení Open Society Institute, který pomáhá upevňovat demokratickou revoluci ve střední a východní Evropě a prosazovat lidská práva po celém světě.

Mo Ibrahim patří k nejváženějším podnikatelům z Afriky. Své obchodní impérium vybudoval na technice, softwaru a mobilních telekomunikacích. Ibrahim založil nadaci, jejímž hlavním úkolem je zvyšovat v Africe úroveň správy věcí veřejných. Kontinent rozhodně má zapotřebí této snaze věnovat pozornost.

Afriku, kde ve více než 50 zemích žije miliarda lidí, trýzní chudoba a na mnoha místech také války. Oxfordský rozvojový ekonom Paul Collier odhaduje, že 75 % nejchudších lidí na světě žije v zemích, které sužuje konflikt anebo se z konfliktu nedávno vymanily. Většina z nich je v Africe. Jedná se o země, kde se občas zdá snazší rozjet povstání než firmu.

Guinea, pod vládou nechutné vojenské junty, je na pokraji katastrofy. V Súdánu zase zůstává nevyřešený dárfúrský konflikt a spory mezi severem a jihem opět ohrožují mír, přičemž přislíbené referendum o nezávislosti jihu by se mělo konat do roku 2011. V Somálsku ovládaném warlordy se v táborech tísní statisíce vysídlených lidí. A tento seznam bohužel pokračuje dál a dál.

Není to tím, že by Africe scházely zdroje či schopnost dobře si vládnout. Mírová Botswana je dobrým příkladem, čeho lze dosáhnout. Část viny za dnešní mizérii sice nesou klimatické poměry, geografické podmínky a koloniální minulost, ale většina zodpovědnosti patří těm africkým vládám, které jednaly tak špatně.

Ibrahim chce vykořenit korupci, zajistit, aby všude platil právní řád, rozvíjet politické prostředí, které podpoří zakládání firem a jejich prosperitu, a posílit úlohu žen. Chce odměňovat ty, kdo podporují pluralitní demokracii, a prosazuje občanskou společnost a svobodný tisk. Ibrahimova nadace se rovněž do hloubky angažuje v boji proti globálnímu oteplování.

Poukazuje také na to, že v Africe se mezi tamními zeměmi uskutečňuje méně než 5 % celkového afrického obchodu. Přesvědčivé argumenty hovoří pro regionální hospodářskou integraci na kontinentu, rušení obchodních bariér, sdílení infrastruktury, jako je výroba elektřiny, a umožnění volného pohybu osob, zboží, peněz a pracovních příležitostí. Některé země ve východní Africe se teď snaží v tomto ohledu samy pro sebe něco udělat.

Filantropové jako Mo Ibrahim a George Soros – anebo Bill George a Warren Buffett – dokážou své jmění využívat tak, že mění svět k lepšímu. Neměli bychom dovolit, aby se naše zlost na bankéře přetavila v útok na tvorbu bohatství. Jak si Spike Milligan nemohl vyzkoušet na vlastní kůži, peníze skutečně mohou lidem přinášet štěstí, vytvářejí-li spravedlivější svět s většími příležitostmi pro chudé a znevýhodněné.

Doufejme, že v roce 2010 budeme postupovat právě tímto směrem.