DILLÍ – „Tzu-ch’in položil Tzu-kungovi několik otázek a Tzu-kung odvětil: … Náš Pán dosahuje svého tím, že je srdečný, otevřený, zdvořilý, mírný, uctivý. To je naše… cesta.“ Bude se však tohoto standardu, nastíněného v díle Hovory Konfuciovy, držet během své současné návštěvy Indie také čínský premiér Wen Ťia-pao?

Svět má řadu „speciálních vztahů“. Partnerství mezi Spojenými státy a Velkou Británií prošlo zkouškou války – a více než půl století tvoří pilíř Západu. Také rivalita mezi USA a Sovětským svazem během studené války byla speciální v tom, že vztahy mezi oběma zeměmi utvářely osud světa až do doby, kdy se SSSR rozpadl. A tvrdí se, že nový speciální vztah vzniká i mezi USA a Čínou.

Podíváme-li se však vstříc budoucnosti Asie – a potažmo i budoucnosti světové diplomacie –, pak je to vztah mezi Indií a Čínou coby dvěma nejlidnatějšími zeměmi světa s největšími rozvíjejícími se ekonomikami, který bude stále více určovat globální agendu. Vůbec první změna vojenské doktríny Japonska od začátku studené války – posun, který nepřímo označuje Čínu za největší hrozbu – nasvědčuje tomu, že čínské vedení potřebuje zevrubně přezkoumat svou regionální strategii.

Wenovy priority během cesty do Indie jsou zřejmé: obchod, bezpečnost a někde daleko vzadu i územní spory mezi oběma zeměmi. Takový přístup by mohl mít z taktického a diplomatického hlediska smysl, pokud se v pozadí neozývají skřípavé tóny. Postrádá však jakoukoliv strategickou naléhavost, což se vzhledem k sílícím mezinárodním pnutím napříč Asií rovná vážné strategické chybě.

Zdroje těchto pnutí jsou zjevné: bombardování jihokorejského ostrova Jon-pchjong Severní Koreou, která se navíc chlubí moderním a dosud neznámým jaderným zařízením, Američany vedené loďstvo, jež dnes křižuje Jihočínským a Žlutým mořem, a tvrzení Číny, že Jihočínské moře je oblastí jejího životně důležitého národního zájmu srovnatelného s Tibetem.

Pokud jde o bilaterální vztahy s Indií, je přesun pozornosti Číny z nároků na severovýchodní indický stát Arunáčalpradéš na Džammú a Kašmír nesmírně znepokojivý. Čínská Lidově osvobozenecká armáda značně navýšila svou vojenskou přítomnost kolem kašmírského města Gilgit. Těžko se tedy divit, že v předvečer Wenovy návštěvy označil čínský velvyslanec v Dillí vztahy mezi oběma zeměmi za „velmi křehké, snadno poškoditelné a obtížně napravitelné“.

Navzdory všem těmto diplomatickým třenicím však ve Wenově doprovodu převládají zástupci velkých podniků. Ekonomiky obou zemí v současnosti sebevědomě stoupají vzhůru a obě prahnou po dalších a větších trzích.

Indie roste tempem okolo 9% ročně, Čína kolem 10% ročně. Obchodní příležitosti mezi oběma zeměmi jsou tedy nepochybně obrovské. V žádné z obou zemí však hospodářský růst není bez překážek.

Indická ekonomika nadále roste, ale potýká se se stoupající inflací, fiskálním deficitem a deficitem běžného účtu, zpomalením růstu v zemědělství a úzkými místy v infrastruktuře. Problémy Číny zase pramení převážně z rozšiřující se příjmové nerovnosti, která vyvolává dosud neslýchanou míru neklidu na trhu práce – ačkoliv ten by se neměl pokládat za předzvěst změn takového typu, jakým byl vzestup odborového hnutí Solidarita a pád komunismu v Polsku.

Neklid na trhu práce a touha udržet desetiprocentní růst naznačují, že Čína by se měla postavit do čela zajišťování míru na Korejském poloostrově a bránění hrozbě, že další politické události naruší chod její ekonomiky. Jak koneckonců čínské vedení ví, pouze pokračující silný růst poskytne vládě manévrovací prostor, který potřebuje, aby mohla začít zhodnocovat jüan.

Zhodnocování čínské měny je nezbytné zčásti i proto, že podhodnocený jüan se stal dalším zdrojem třenic v Asii, neboť mnozí regionální aktéři jsou dnes přesvědčeni, že Číňané používají svou měnu jako „politickou zbraň“. Rozpletení složité politické pavučiny obklopující hodnotu jüanu bude vyžadovat nikoliv menší, nýbrž větší regionální stabilitu.

Zdá se však, že čínská mezinárodní strategie tuto skutečnost nereflektuje. Místo toho se dál soustředí na severovýchodní Asii, Tibet, Tchaj-wan a také na své aspirace přesunout se do Indického oceánu, této obrovské globální obchodní dálnice jednadvacátého století.

Vedoucí čínští představitelé si uvědomují, že jejich země potřebuje k dalšímu hospodářskému rozvoji čas, prostor a mír. Jejich snaha o dominantní postavení ve strategických bodech v Indickém oceánu však tyto cíle podkopává, neboť vyvolává napětí nejen s Indií, ale i s dalšími asijskými mocnostmi a s USA. Čínský důraz na brzdění Indie se jeví jako obzvláště pomýlený vzhledem k faktu, že klíčové zájmy Číny (Tibet, Tchaj-wan a srdce pevninské Číny) se nacházejí daleko mimo dosah většiny indických vojenských kapacit.

Naproti tomu nejvýznamnější národně-bezpečnostní zájmy Indie – nevyřešená hranice mezi oběma zeměmi a vazby Pekingu na Pákistán, který často působí jako čínský zástupce – úzce souvisejí s Čínou. Oba faktory mají přímou spojitost s vnímaným ohrožením indického území Himálaje Čínou a s rychlým rozvojem čínské strategické infrastruktury v tomto regionu. Terčem indických obav jsou také pokračující dodávky čínských zbraní včetně raket a jaderných zbrojních technologií do Pákistánu.

Ani sebeobsáhlejší diskuse o obchodu nemohou zastřít skutečné životně důležité problémy mezi Čínou a Indií. Čína možná nachází útěchu v tom, že se dál zaměřuje na podružná témata, poněvadž takový přístup vyvolává dojem taktické spolupráce s Indií. Je to pohodlný mezinárodní trik, avšak skutečné zdroje bilaterálních sporů ponechává nedotčené.

Představa spolupráce pouze v oblastech, které zajímají Čínu, a zanedbávání otázek podstatných pro Indii je neudržitelná, a to i v krátkodobém měřítku. Právě zanedbávání klíčových sporů koneckonců způsobilo „extrémní křehkost“ vzájemného vztahu. Indie se své územní suverenity nemůže vzdát a nevzdá, stejně jako se nevzdá snahy o zajištění bezpečné hranice země nebo větší rovnováhy v oblasti obchodu.

Tyto výzvy volají po jasném řešení, nikoliv po diplomatickém příštipkaření. Dvě velké a starodávné civilizace bezpochyby dokážou najít cestu k onomu typu „srdečných, otevřených, zdvořilých, mírných a uctivých“ vztahů, ze kterých by měl radost Konfucius.