Kolaps argentinské ekonomiky vyústil v dosud největsí státní platební neschopnost. Odborníci se shodují, že jde jen o dalsí z krachů záchranných programů Mezinárodního měnového fondu, v nichž se proplýtvaly miliony dolarů, které vsak nikdy žádnou ekonomiku nezachránily. O podstatě tohoto neúspěchu se vsak vedou spory. Někteří lidé tvrdí, že MMF byl přílis mírný; jiní zas, že byl moc tvrdý.

Ti, kdo viní MMF, mají za to, že problém si zhýralým a zkorumpovaným utrácením způsobila sama Argentina. Přesouvat takto vinu je ovsem zavádějící: zadluženost země lze chápat jako důsledek ekonomických chyb za poslední desetiletí. Abychom se podobným chybám do budoucna mohli vyhnout, musíme porozumět tomu, co a jak se Argentině vlastně vymklo z rukou.

První problémy přinesla v 80. letech hyperinflace. K jejímu sražení bylo potřeba upravit očekávání; to mělo zajistit ,,ukotvení`` místní měny k dolaru v poměru jedna ku jedné. Byla to vlastně obměna zlatého standardu. Bude-li inflace pokračovat, skutečný směnný kurz země se začne zhodnocovat, poptávka po exportu klesne, zvýsí se nezaměstnanost, což sníží mzdové a cenové tlaky. Dokud bude závazek vůči tomuto směnnému systému věrohodný, bude věrohodný také závazek zastavit inflaci.

Pokud by se změnily inflační vyhlídky, mohlo by dojít k dezinflaci bez drahého nárůstu nezaměstnanosti. Tento recept jistou dobu fungoval v několika dalsích zemích, ale jak měla předvést Argentina, byl značně riskantní.

Mezinárodní měnový fond tento systém podporoval. Teď už ne tolik, ačkoli za něj platí Argentina, ne MMF. Měnová fixace opravdu snížila inflaci, ale nijak nepomohla k udržitelnému růstu. V tuto chvíli měl Argentině někdo poradit, aby zavedla flexibilnějsí směnný systém, či přinejmensím směnný kurz, který by více a lépe odrážel situaci jejích hlavních obchodních partnerů.

V argentinském ,,reformním`` programu se vyskytly i dalsí chyby. Zemi chválili za to, že dovoluje velký objem zahraničního vlastnictví bank. Chvíli se zdálo, že tento krok přispívá ke stabilnějsímu bankovnímu systému, ale nakonec se ukázalo, že není schopen poskytovat půjčky malým a středním firmám. Po krátkém a prudkém růstu, který přisel s koncem hyperinflace, se tempo růstu zpomalilo, zčásti proto, že firmy nemohly získat odpovídající finance. Argentinská vláda si problému byla vědoma, ale dříve, než mohla jednat, zasáhlo ji několik ran, jež byly nad její síly.

První ranou byla východoasijská krize v roce 1997. Globální finanční krize se z ní stala do jisté míry i proto, že MMF ji prostě nedokázal zvládnout v zárodku. Jejím důsledkem bylo zvýsení úrokových sazeb pro vsechny rozvíjející se trhy, samozřejmě také pro Argentinu. Systém fixního směnného kurzu vydržel, ale za vysokou cenu - dvoucifernou nezaměstnanost.

Vysoké úrokové sazby záhy dopadly vsí vahou na rozpočet země. Poměr mezi dluhem a HDP vsak navzdory tomu, že se začínal hroutit, zůstával přiměřený - kolem 45 procent, což je méně než v Japonsku. Ovsem s 20% úrokovými sazbami bylo ročně 9 % hrubého domácího produktu vynakládáno na financování dluhu. Vláda začala uplatňovat politiku úspornosti, která ale na překonání tržních vrtochů nestačila.

Globální finanční krize, která vzesla z krize východoasijské, nastartovala sérii podstatných úprav směnných kurzů. Hodnota dolaru, na nějž bylo argentinské peso vázáno, se drasticky zvýsila. Mezitím vsak Brazílie - soused Argentiny a její obchodní partner v jihoamerickém hospodářském společenství Mercosur - svou měnu devalvovala; podle mnohých pozorovatelů byl brazilský real vysoce podhodnocený. Klesly mzdy a ceny, jenže ne tolik, aby Argentina mohla efektivně konkurovat, zvlásť když větsina jejích zemědělských produktů, které jsou pro Argentinu přirozenou komparativní výhodou, musí při vstupu na trhy bohatých zemí čelit vysokým překážkám.

Svět se sotva vzpamatoval z finanční krize v letech 1997-1998 a už v roce 2000 sklouznul do globálního oslabení růstu, což Argentině v její tíživé ekonomické situaci nemohlo pomoci. Zde učinil Mezinárodní měnový fond svou osudovou chybu. Stejnou chybu a se stejnými katastrofálními důsledky udělal i ve východní Asii. Doporučil Argentině, aby setřila na daních.

Daňová úspornost měla oživit důvěru. Ale čísla, do kterých hleděl MMF, nebyla ničím než fikcí. Každý ekonom by dokázal předpovědět, že taková úsporná politika vyvolává zpomalení a že rozpočtové cíle tak nebude možné splnit. Není třeba dodávat, že program MMF opravdu svůj slib nesplnil. Směřuje-li ekonomika do hluboké recese a dvouciferné nezaměstnanosti, podaří se důvěru oživit opravdu jen málokdy.

Vojenský diktátor - třeba chilský Pinochet - by možná dokázal potlačit sociální a politické nepokoje, které na sebe v takových situacích nedávají dlouho čekat. V Argentině, kde panuje demokracie, se s něčím takovým ale počítat nedalo. Při svých opakovaných návstěvách Argentiny jsem se podivoval, jak dlouho jsou Argentinci schopni trpět. Ano, mě překvapilo to, že trvalo tak dlouho, než lidé vyrazili do ulic, ne to, že uliční nepokoje sesadily argentinského prezidenta.

Z toho vseho si musíme vzít sedm zásadních ponaučení:

1. Ve světě nestálých směnných kurzů je fixace měny k takové měně, jako je dolar, vysoce riskantní. Argentina měla tento způsob měnové fixace opustit už před lety.

2. Globalizace vystavuje zemi obrovským otřesům. Země se s těmito soky musí umět vyrovnat - součástí tohoto vyrovnávacího mechanismu je také úprava směnných kurzů.

3. Je riskantní ignorovat sociální a politický kontext. Vláda, jež uskutečňuje politiku, díky níž je velké procento obyvatel nezaměstnáno nebo nevyužito, neplní své hlavní poslání.

4. Riskantní je jednostranný pohled na inflaci - bez zájmu o vývoj nezaměstnanosti nebo růstu.

5. Růst není možný bez finančních institucí, které půjčují domácím firmám. Prodej bank zahraničním vlastníkům bez existence odpovídajících záruk a zajistění může zpomalit růst a ohrozit stabilitu.

6. Ekonomickou sílu - nebo důvěru - nelze obnovit politikou, která zemi žene do hluboké recese. Trváním na úsporné politice nese MMF velkou část viny za argentinskou tragédii.

7. Pro řesení podobných situací potřebujeme lepsí metodu. Říkal jsem to i během asijské krize, ale MMF se mnou nesouhlasil a sázel na svou ,,metodu kauce``. Dnes opožděně doznává, že by měl prozkoumat i alternativní řesení.

Mezinárodní měnový fond si dá práci, aby vinu svalil na někoho jiného - budou padat obvinění z korupce nebo že Argentina neplnila vsechny kroky, jak měla. Země musela samozřejmě uskutečňovat i dalsí reformy - ale tím, že poslechla radu MMF o úsporné daňové politice, si nepomohla. Argentinská krize by nám měla připomenout naléhavou potřebu reformy globálního finančního systému - a začít je třeba zevrubnou reformou MMF.