Argentinská finanční panika a následný útok na její banky a asijská finanční krize z roku 1997 přiměly řadu zemí k tomu, aby začaly uvažovat o zavedení pojištění bankovních vkladů na ochranu úspor občanů. Je však pojištění vkladů tou nejlepší ochranou proti bankovní panice?

Pojištění vkladů bylo reakcí na bankovní krize, jaké trápily Spojené státy až do 30. let minulého století. První pojištění vkladů bylo v Americe zavedeno po velké hospodářské krizi a zprvu se zdálo, že je to terno. Paniky ustaly, což stabilizovalo finanční systém a přispělo k udržitelnému poválečnému ekonomickému růstu.

Pojištění vkladů skoncovalo s finančními panikami proto, že příčinou panického vybírání vkladů bývá obvykle sebenaplňující se proroctví. K útokům střadatelů na banky dochází tehdy, když klienti začnou mít strach, že své úspory hodlají vybrat ostatní střadatelé. A protože kdo dřív přijde, ten dřív mele - to platí i v bankách -, ti, kdo čekají, riskují, že zůstanou s prázdnýma rukama, poněvadž banka může být při ztrátách nucena zlikvidovat svá dlouhodobá aktiva, takže jí mohou dojít prostředky. Strach z paniky tedy může vyvolat paniku. Je to vysoce neefektivní, protože kdyby byli všichni střadatelé trpěliví - přestože je logické, že každý střadatel chce své peníze hned -, banka by mohla vyhovět všem.

Ekonomové v takových situacích říkají, že "selhala koordinace". Kdyby se střadatelé dokázali domluvit a zkoordinovat se, mohli by se ponižujícím ztečím na banky vyhnout. Pojištění bankovních vkladů ručí za to, že pro trpělivé klienty zůstanou v bance prostředky, i když do banky přijdou později, a tak vlastně vylučuje selhání koordinace. Trpěliví střadatelé se tak už nemusí obávat, že ostatní vyberou jejich peníze, protože to jejich úspory nijak neovlivní.

Pojištění vkladů však vede k jiným problémům, které poprvé vyšly najevo v 80. letech v souvislosti s krizí v americké spořitelně Savings and Loan. Pojištění vkladů vytváří cosi, čemu ekonomové říkají "morální riziko": lidé pojištění proti nepříjemným událostem nejsou tak opatrní, jako lidé, kteří musí aktivně takovým událostem předcházet. Když si pojistím proti krádeži kolo, mohl bych si na něj teoreticky dát levnější zámek, ale tím se zase zvyšuje pravděpodobnost, že mi ho někdo opravdu ukradne. U pojištění vkladů je to podobné. Klienti, kteří neriskují ztrátu peněz, nemají důvod kontrolovat svou banku, a banky, které vidí, že je nikdo nekontroluje, pak mají tendenci investovat do rizikových projektů.

Krizi banky Savings and Loan vyvolala sice celá řada faktorů, ale všichni se shodují na tom, že morální riziko z nich bylo faktorem nejvýznamnějším. Po této krizi došlo v Americe k reformě pojištění vkladů, jejímž cílem bylo toto morální riziko snížit. Byla však tato reforma dostatečná? Jistě, vždycky se dá vylepšovat, ale nebylo by v tomto případě možné něco úplně jiného a lepšího?

Walter Bagehot už v roce 1873 ve svém klasickém díle o centrálním bankovnictví Lombard Street psal, že centrální banky by měly být schopny předcházet finančním panikám tím, že budou do ekonomiky píchat likvidní injekce. Strategie navrhované Bagehotem jsem studoval natolik, že jsem schopen je srovnat s dnešním pojištěním bankovních vkladů. Stěžejním závěrem mé práce je to, že politika zaměřená na zajištění likvidity dokáže zabránit nejen bankovní panice, ale i přemíře rizika, k níž pojištění vkladů vybízí.

Dojde-li k panice, měla by dobrá politika pomoci pokrýt vklady bankám, které sice dostatečně disponují aktivy, ale nemohou vyplatit peníze všem střadatelům najednou, protože některá jejich aktiva jsou vázána v nemovitostech nebo jiných dlouhodobých investicích. Tyto banky jsou nelikvidní, ale ne nesolventní. Centrální banka tady může pomoci známými nástroji. Například v rámci smluv o zpětném odkoupení kupují měnové úřady aktiva nelikvidních bank s příslibem, že banka tato aktiva koupí zpět v určené datum a za určenou cenu. Tímto způsobem banka dočasně smění svá nelikvidní aktiva za hotovost, vyplatí peníze střadatelům a vyhne se přitom ztrátě.

Smlouvy o zpětném odkoupení řeší - stejně jako v případě pojištění vkladů - problém selhání koordinace. Střadatelé totiž vědí, že i když počkají, banka bude schopna jim peníze vydat. Ovšem poskytnutí likvidity - teď už na rozdíl od pojištění vkladů - může odstranit morální riziko, a to tak, že pomáhá jen těm bankám, které jsou solventní. Střadatelé přitom mají silný důvod sledovat svou banku.

Představme si banku, která investovala do rizikových projektů a ocitá se v problémech. Může o pomoc požádat centrální banku a prodat některá svá aktiva výměnou za hotovost. Jenže podle smlouvy s centrální bankou musí tato aktiva koupit zpět. Jsou-li aktiva bezcenná, skončí taková banka dříve či později v konkurzu. Vyhlásí-li úpadek a odmítne-li odkoupit aktiva, konkurzní zákon by měl centrální bance zaručit předkupní právo na její aktiva. Tím vzniká silná motivace pro střadatele i investory, aby sledovali výkon a chování své banky.

Implementace metody poskytnutí likvidity, jak ji prosazoval Bagehot, by dokázala účinně zabránit bankovním panikám, a to bez lákadla přílišného riskování, jež je spojeno s pojištěním vkladů. Střadatelé si zasluhují silnou a účinnou ochranu svých finančních prostředků. Potřebuje ji i bankovní systém, aby si uchoval svou důvěryhodnost. Ale ani střadatelé, ani jejich banky se nesmí hostit na cizí účet.