25

Jak bude po úsporách

NEW YORK – Letošní schůzka Mezinárodního měnového fondu jasně ukázala, že co se týče hospodářské politiky, Evropa i mezinárodní společenství zůstávají bez vedení. Finanční lídři, od ministrů financí po šéfy soukromých finančních ústavů, opakovali současnou mantru: země v krizi si musí doma zjednat pořádek, srazit schodky, snížit národní zadlužení, provést strukturální reformy a podpořit růst. Je zapotřebí obnovit důvěru, říkali znovu a znovu.

Je poněkud strojené slyšet taková kázání od těch, kdo u kormidel centrálních bank, ministerstev financí a soukromých bank dovedli globální finanční soustavu až na pokraj zhroucení – a zapříčinili následnou šlamastyku. Ještě horší je, že se zřídka vysvětluje, jak provést kvadraturu kruhu. Jak obnovit důvěru, když se ekonomiky v krizi potápějí do recese? Jak oživit růst, když úspory téměř s jistotou způsobí další pokles agregátní poptávky, takže dál stlačí výstup a zaměstnanost?

Dnes už bychom to měli vědět: trhy samy o sobě nejsou stabilní. Nejenže opakovaně vytvářejí destabilizační bubliny aktiv, ale když ochabne poptávka, vstupují do hry síly, které pokles ještě prohlubují. Nezaměstnanost a strach z jejího šíření stlačuje mzdy, příjmy a spotřebu – a tedy celkovou poptávku. Nižší tempa vzniku domácností – mladí Američané se například čím dál častěji stěhují zpět k rodičům – snižují ceny obytných nemovitostí, což vede k dalšímu zabavování domů pro nesplácení hypoték. Státy s rámcem vyžadujícím vyrovnaný rozpočet jsou nuceny při klesajících příjmech z daní seškrtávat výdaje – což je automatický destabilizátor, který podle všeho bezhlavě hodlá zavést Evropa.

Existují alternativní strategie. Některé země, kupříkladu Německo, mají prostor k fiskálnímu manévrování. Kdyby jej využily k investicím, posílilo by to dlouhodobý růst, s pozitivními přesahy do okolní Evropy. Už dlouho se uznává princip, že ekonomiku stimuluje vyvážená expanze daní a výdajů; je-li program dobře koncipován (zdanění bohatých kombinované s výdaji za vzdělávání), vzestup HDP a zaměstnanosti může být značný.

Jako celek Evropa není ve špatném fiskálním stavu; její poměr zadlužení k HDP je ve srovnání se Spojenými státy příznivější. Kdyby byl každý stát USA plně zodpovědný za vlastní rozpočet, včetně výplat všech dávek v nezaměstnanosti, i Amerika by byla ve fiskální krizi. Ponaučení je jasné: celek je víc než součet jeho částí. Kdyby Evropa – zejména Evropská centrální banka – čerpala úvěry a získané finance dále půjčovala, náklady na splácení evropského dluhu by se snížily, což by vytvořilo prostor pro takové výdaje, které by podpořily růst a zaměstnanost.

Existují v Evropě instituce, například Evropská investiční banka, které by mohly pomoci financovat potřebné investice v ekonomikách, jimž se nedostává peněz. EIB by měla rozšířit svou věřitelskou činnost. Je zapotřebí, aby se zvýšil objem prostředků použitelných k podpoře malých a středních podniků, které jsou ve všech ekonomikách hlavním zdrojem tvorby pracovních míst, což je obzvlášť důležité vzhledem k tomu, že útlum úvěrů ze strany bank postihuje velmi silně právě tyto podniky.

Upřená soustředěnost Evropy na úspory je důsledkem chybné diagnózy jejích problémů. Řecko příliš utrácelo, ale Španělsko a Irsko měly před krizí fiskální přebytky a nízké poměry zadlužení k HDP. Kázání o fiskální rozvaze míjejí podstatu věci. Brát takové lekce vážně – dokonce zavádět přísné rozpočtové rámce – může být kontraproduktivní. Bez ohledu na to, zda jsou problémy Evropy přechodné či fundamentální – eurozóna například není ani zdaleka „optimální“ měnovou oblastí a daňové konkurenční soupeření v zóně volného obchodu a pohybu osob může rozložit jinak životaschopný stát –, úspory situaci ještě zhorší.

Důsledky evropského spěchu za úsporami budou dlouhotrvající a možná krušné. Pokud euro přežije, bude to za cenu vysoké nezaměstnanosti a enormního strádání, zejména v zemích postižených krizí. Samotná krize se přitom téměř s jistotou bude šířit. Protipožární valy nefungují, pokud se zároveň do ohně přilévá kerosin, k čemuž je Evropa podle všeho pevně odhodlaná: neexistuje jediný příklad velké ekonomiky – a Evropa je největší ekonomikou na světě –, která se zotavila díky úsporným opatřením.

Výsledkem je, že nejhodnotnějším společenským aktivem, lidským kapitálem, se mrhá, nebo se dokonce ničí. Mladí lidé, jimž je dlouho upírána slušná práce – a nezaměstnanost mladých se dnes v některých zemích blíží 50 % nebo tuto hranici překračuje, přičemž nepřijatelně vysoká je už od roku 2008 –, se odcizují. Až konečně najdou práci, bude to za mnohem nižší mzdu. Mládí je obvykle věkem, kdy se rozvíjejí dovednosti; teď je obdobím, kdy zakrňují.

Řadu ekonomik ohrožují přírodní katastrofy – zemětřesení, záplavy, tajfuny, hurikány, cunami, takže přidávat člověkem vyvolanou pohromu je tím tragičtější. Právě to teď ale Evropa dělá. Je skutečně trestuhodné, jak její lídři umíněně přehlížejí ponaučení z minulosti.

Bolesti sužující Evropu, zejména tamní chudé a mladé lidi, jsou zbytečné. Alternativa naštěstí existuje. Zdržování příklonu k ní ale vyjde velmi draho a Evropě dochází čas.