0

Záchrana Zoellickem?

Dokáže nově zmocněný prezident Světové banky Robert Zoellick po katastrofickém debaklu svého předchůdce Paula Wolfowitze dostat organizaci znovu na nohy? Byť je jen stěží zářnou hvězdou typu Boba Rubina, rozhodně s sebou na tento post přináší některé kladné rysy.

Zaprvé, jako klíčový účastník uvedení Číny do Světové obchodní organizace je Zoellick osvědčeným internacionalistou v americké administrativě, kde se lidé tohoto smýšlení občas jeví jako ohrožený druh. Zadruhé, je z těch, kdo pevně věří v moc trhů a volného obchodu, jež v uplynulém půlstoletí pro zmírnění chudoby udělala víc než kterýkoli program pomoci. Zatřetí, zdá se, že byl důsledným zákulisním obhájcem Banky, zatímco mnohé z jeho kolegů v Bushově administrativě by potěšilo, kdyby byla zrušena a její washingtonská centrála se proměnila v soukromé byty a kanceláře. Má tedy podle všeho konstruktivní vizi budoucnosti Banky.

Zoellick však má i své slabé stránky. Zaprvé a především jeho volba prodlužuje trapně zastaralou praxi vždy na post dosadit Američana. Vzhledem k tomu, že Banka hlásá klady řádné správy, neschopností přijmout demokratické principy podemílá svou vlastní legitimitu. Tvrzení, že Světová banka musí mít amerického šéfa, aby si zajistila, že ji USA budou nadále obdarovávat penězi, je směšné. Roční výše amerického příspěvku Světové bance je relativně malá, i při uvážení nezaznamenaných záruk na půjčky. Libovolný počet rozvojových zemí, od Číny přes Indii po Brazílii, by mohl snadno přidat, kdyby USA pošetile ubraly.

Zoellickův původ v právnické profesi je také sotva ideální kvalifikací pro tuto práci. Činnost prezidenta Světové banky nespočívá ve vyjednávání úmluv, čemuž se Zoellick věnoval, když byl obchodním zmocněncem USA. Nejdůležitější roli v rozvoji dnes Banka plní coby „banka znalostí,“ která přispívá ke shromažďování, zpracování a šíření osvědčených postupů z celého světa. V tomto ohledu se technická pomoc Banky vládám velice podobá tomu, co firmám nabízejí soukromí konzultanti.