3

Rozjímání vězenkyně o Nelsonu Mandelovi

CHARKOV – O věznění se říká, že v člověku vyvolává pocit bezmoci a zranitelnosti. V životě politického vězně, dokonce i když drží hladovku, platí však opak. Jako vězenkyně jsem nucena soustředit se na podstatné věci týkající se mě samotné, mých politických názorů a mé vlasti. Téměř tak cítím přítomnost odvážných žen a mužů, mladých i starých, shromážděných v Kyjevě a dalších ukrajinských městech, aby bránili své sny o demokratické a evropské budoucnosti. V žaláři se naděje a sny stávají realitou.

Jsem si jistá, že Nelson Mandela by mým pocitům rozuměl a že by souhlasil. Jihoafrický režim apartheidu jej sice na téměř tři desítky let dal pod zámek, ale odvážní mladí Jihoafričané při velkých protestech v Sowetu a dalších demonstracích za svobodu a rovnost vytrvale k jeho příkladu vzhlíželi a cítili jeho přítomnost.

Většina lidí po celém světě si dnes právem připomíná laskavou důstojnost, s níž Mandela vyvedl Jižní Afriku z politické pustiny. I tady, za mřížemi vězeňské cely a pod nepřetržitým dozorem, jaký Mandela zažíval tak dlouho, si dokážu vybavit vřelost jeho širokého úsměvu, jeho veselé oči i ony barevné havajské košile, které nosil s takovou elegancí.

Mohu také obdivovat jeho neústupnou – a, ano, občas lišáckou – oddanost usmíření, která jeho zemi uchránila před rasovou válkou, již ti, kdo odmítali uznat konec nadvlády bílé menšiny, považovali za nevyhnutelnou. Jak hrubě se mýlili a jak zázračně se Mandelovi podařilo i pro své nejnesmiřitelnější nepřátele vytvořit v Jižní Africe po pádu apartheidu prostor, v němž se mohli cítit doma.