PAŘÍŽ – Pokud se zamyslíme nad hlavními problémy dneška – mimo jiné klimatickými změnami, penzemi, veřejným dluhem a trhem práce –, vyvstane před námi očividný závěr: být dnes mladý je relativně mnohem horší než před čtvrtstoletím. Přesto politické debaty ve většině zemí nápadně postrádají generační rozměr. Před padesáti lety lidé často a hlasitě hovořili o „generační propasti“. Dnes se tato propast stala neviditelnou. To je špatné pro mladé lidi, pro demokracii i pro sociální spravedlnost.
Začněme u klimatických změn. Jejich zvládnutí vyžaduje změnu návyků a investice do snižování emisí, aby budoucí generace měly k dispozici obyvatelnou planetu. Poplašné zvony se poprvé rozezněly na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992; za poslední generaci se toho však pro omezení emisí udělalo jen málo. A ani po přelomové dohodě dosažené v prosinci v Paříži nebude pokrok pravděpodobně rychlý, jelikož dohoda předpokládá odsunutí nejvýznamnějších opatření na pozdější dobu. Všeobecný souhlas byl možný pouze pod podmínkou dalších odkladů.
Vzhledem k velké setrvačnosti pochodů způsobujících skleníkový efekt se rozdíl mezi zodpovědným a nezodpovědným chováním začne projevovat v rozdílných teplotách teprve za čtvrt století a výrazné následky se projeví po 50 letech. Člověk starší šedesáti let jen stěží postřehne rozdíl mezi oběma scénáři. Osud většiny občanů, kterým dnes ještě nebylo třicet, však bude dnešním vývojem zásadně poznamenán. Odklad, který si dopřály starší generace, budou nakonec muset zaplatit ty mladší.
PAŘÍŽ – Pokud se zamyslíme nad hlavními problémy dneška – mimo jiné klimatickými změnami, penzemi, veřejným dluhem a trhem práce –, vyvstane před námi očividný závěr: být dnes mladý je relativně mnohem horší než před čtvrtstoletím. Přesto politické debaty ve většině zemí nápadně postrádají generační rozměr. Před padesáti lety lidé často a hlasitě hovořili o „generační propasti“. Dnes se tato propast stala neviditelnou. To je špatné pro mladé lidi, pro demokracii i pro sociální spravedlnost.
Začněme u klimatických změn. Jejich zvládnutí vyžaduje změnu návyků a investice do snižování emisí, aby budoucí generace měly k dispozici obyvatelnou planetu. Poplašné zvony se poprvé rozezněly na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992; za poslední generaci se toho však pro omezení emisí udělalo jen málo. A ani po přelomové dohodě dosažené v prosinci v Paříži nebude pokrok pravděpodobně rychlý, jelikož dohoda předpokládá odsunutí nejvýznamnějších opatření na pozdější dobu. Všeobecný souhlas byl možný pouze pod podmínkou dalších odkladů.
Vzhledem k velké setrvačnosti pochodů způsobujících skleníkový efekt se rozdíl mezi zodpovědným a nezodpovědným chováním začne projevovat v rozdílných teplotách teprve za čtvrt století a výrazné následky se projeví po 50 letech. Člověk starší šedesáti let jen stěží postřehne rozdíl mezi oběma scénáři. Osud většiny občanů, kterým dnes ještě nebylo třicet, však bude dnešním vývojem zásadně poznamenán. Odklad, který si dopřály starší generace, budou nakonec muset zaplatit ty mladší.