0

Ženy v čele?

Jak budou vypadat jednání na summitech zemí skupiny G8, až se k německé kancléřce Angele Merkelové připojí americká prezidentka Hillary Clintonová a francouzská prezidentka Ségolène Royalová, a všechny tři tak vytvoří impozantní trojúhelník ženské moci? Takový scénář není vůbec nepravděpodobný. Ve Spojených státech i ve Francii dokonce existují také alternativní kandidátky na prezidentskou funkci (Condoleezza Riceová v Americe a Michelle Alliot-Marieová ve Francii). Bude to znamenat nový styl v domácí politice i v zahraničních vztazích?

Odpověď není zcela zřejmá. Některé ženy měly koneckonců již dávno dost síly i vůle dostat se až na vrchol. Vzpomeňme na Indíru Gándhíovou, Goldu Meirovou nebo Margaret Thatcherovou. Všechny tři působily ve svých zemích jako silné premiérky, i když možná neztělesňovaly to, co by se dalo považovat za ženské hodnoty. Všechny předčily muže na jejich vlastním poli a na to, čemu se později začalo říkat feminismus, měly jen málo času.

V souvislosti s politickým vedením by mohl být významnější jiný trend. Při sestavování vlád se totiž ženám podařilo vymanit se z vězení svých tradičních domén, jako jsou školství a sociální věci. Obzvláště zahraniční politika se stala předmětem ženských aspirací. Jak v USA, tak v Evropské unii stojí v čele příslušného úřadu pro zahraniční věci žena; totéž platí i pro šest členských zemí EU včetně Velké Británie. Změnil se tím styl či přímo podstata zahraniční politiky?

Ke změně politických stylů bezpochyby dochází v řadě koutů světa. Jedním slovem se zdá, že éra Reagana a Thatcherové skončila. Zatímco oponenti globalizace stále bojují s „neoliberální“ politikou, nabrala politická rozprava nový směr. Slova jako „spravedlnost“ přišla zpátky do módy; panují obavy o lidi, kteří na globalizaci tratí, a o příslušníky „neprivilegovaných vrstev“.