me too protest MARK RALSTON/AFP/Getty Images

Problém #MeToo v médiích

LONDÝN – Učebnám na žurnalistice sice vévodí ženy, ale globální média stále ovládají muži, kteří zastávají většinu vedoucích pozic, předkládají víc zpráv a jsou častěji prezentováni jako expertní hlasy. Tato nerovnováha se promítá do obsahu produkovaného redakcemi, v němž se méně psaného slova a vysílaných vteřin věnuje zachycení ženských příběhů. Stejně tak se promítá do kultury v branži, z níž ženy vycházejí jako zranitelnější sexuálním obtěžováním a zneužíváním.

Vzhledem k významu navazování vztahů v médiích, nemluvě o touze po kontaktu mezi novináři, kteří v náročných podmínkách informují o extrémních či drásavých událostech, mohou mezi kolegy a spolupracovníky snadno vznikat intimní pouta. Problém nastává, pokud tyto vztahy zahořknou nebo pokud jsou v ještě horším případě nedobrovolné či založené na nátlaku, třeba když výše postavený kolega usiluje o sexuální vztah s podřízenou osobou.

Samozřejmě že napříč zeměmi mohou být značné rozdíly v tom, co se považuje za bezohledné či nevhodné chování. Podle studie Mezinárodního institutu pro bezpečnost novinářské práce (INSI) a Mezinárodní nadace žen v médiích (IWMF) z roku 2014 však celosvětově téměř polovina novinářek nahlásila zkušenost se sexuálním obtěžováním v souvislosti s prací. Dvě třetiny uvedly, že čelily „zastrašování, hrozbám či zneužití“, zejména ze strany šéfů, supervizorů či kolegů.

Pro pachatele zůstává normou beztrestnost. Téměř tři pětiny respondentek ve studii INSI/IWMF, které zažily obtěžování, uvedly, že incident hlásily zaměstnavateli. Ve většině případů však nepříjemné důsledky nesly právě zneužité ženy: újmu na reputaci a profesních vyhlídkách, nemluvě o dopadu na jejich psychickou a emocionální pohodu.

Zatímco tedy muži s historií predátorského chování dál v globální zpravodajské branži působí ve vedoucích pozicích, novinářky jsou tlačeny do situace, kdy zvažují, že z ní odejdou. V nedávném šetření IWMF a TrollBusters třetina dotazovaných uvedla, že zvažovaly opuštění žurnalistiky; u novinářek v rané fázi kariéry bylo dvakrát pravděpodobnější, že řeknou, že uvažují o práci v jiném odvětví kvůli hrozbám a útokům, které zakusily osobně nebo na internetu.

Navzdory překážkám stoupá na příčkách globálního mediálního průmyslu podle všeho více žen, přestože pokrok je relativně pomalý. V digitálních redakcích, kde je často méně zakořeněných křivd než v klasických médiích, počet žen ve vedoucích pozicích, zdá se, roste rychleji. Kultura „kámošů“ v některých novějších redakcích však ženám přináší svá vlastní rizika sexuálního obtěžování. Zároveň loni ve Spojených státech přišlo o práci několik exponovaných mužských novinářů kvůli obviněním z nevhodného chování ke kolegyním – v rámci širšího hnutí #MeToo.

Subscribe now

For a limited time only, get unlimited access to On Point, The Big Picture, and the PS Archive, plus our annual magazine and a tote bag, for just $75.

SUBSCRIBE

Celkově však redakce stále neberou vážně hrozby, s nimiž se novinářky při výkonu povolání potýkají, a to jak na pracovišti, tak v terénu. Redakce sice provádějí hodnocení rizik a diskutují o nasazování novinářů do terénu – kde ženy mohou být obzvlášť zranitelné nevítanými návrhy kolegů, kontaktů i neznámých mužů –, ale specifické hrozby, s nimiž se střetají ženy, zohledňují zřídka, tedy přinejmenším máme-li na mysli zohlednění dostatečně podrobným způsobem.

Zčásti to může být tím, že v předních zpravodajských organizacích se tato hodnocení často zpracovávají v odborné spolupráci s bezpečnostními poradci – obvykle bývalými vojáky, kteří si konkrétních rizik, jimž čelí ženy, nemusí být plně vědomi. Někdy se sami bezpečnostní poradci projeví jako pachatelé sexuálního obtěžování. Z praxe vím o několika novinářkách, jež sexuálně obtěžovali bezpečnostní poradci. Takové chování může mít, v závislosti na místě, kde k němu dochází, významné bezpečnostní důsledky.

Jako by to nebyl dostatečný tlak, zahraniční korespondentky, které zažijí napadení v terénu, se ocitají vprostřed debaty, zda by ženy měly být k pokrývání některých témat vůbec nasazovány. Mužští korespondenti se předmětem takových debat nikdy nestávají.

Tato machistická krátkozrakost posiluje škodlivou nerovnováhu v názorech, jež formují média. Přináší také značné ekonomické škody. Jak uvedl časopis Harvard Business Review, když sexuální obtěžování pokračuje nebo se zakrývá, „cenu platíme všichni“. Jestliže obtěžování brzdí postup žen v branži nebo je nutí změnit povolání, snižuje jejich výdělečnou schopnost a zbavuje společnost možnosti co nejlépe využít jejich nadání.

Je faktem, že novináři různých pohlaví, etnik a původů prožívají různá prostředí různě, jak s ohledem na rizika, která jim hrozí, tak s ohledem na odměny, jež mohou získat. Každé hodnocení mediálního tématu musí tyto nuance zohlednit a manažeři musí pro jeho zpracování vybrat nejlepšího novináře – a všem novinářům poskytnout podporu potřebnou k zachování jejich bezpečnosti.

Aby se změnila organizační kultura, která umožňuje obtěžování žen a další formy jejich zneužívání – což je morální, jakož i právní a ekonomická nutnost –, manažeři redakcí musí jít příkladem shora. Ke změně nedojde přes noc, ani ji neuvede do pohybu jediný aktér. Vedoucí pracovníci by měli naslouchat ženám ve svých štábech, a aby pomohli uskutečnit změnu, projevit zájem o různé náhledy.

Cílem není proti sobě postavit mladé a staré či ženy a muže. Cílem je napravit mezery v ochraně nejzranitelnějších pracovníků v mediální branži. Když tyto mezery novinářkám brání plně uplatnit jejich potenciál, doplácíme na to všichni.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/5yuDlQV/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.