WASHINGTON – Mění se arabské jaro v chmurný podzim? Po brutálním potlačení demonstrací v Sýrii, krvavé občanské válce v Libyi a balancování na pokraji chaosu v Jemenu se řady skeptiků rozšiřují. A ačkoliv v Egyptě a Tunisku dosáhla demokratická hnutí rychlé změny režimu, nejistoty přetrvávají i tam. Po krátkém období nadějí si dnes mnozí pozorovatelé kladou otázku, zda je tento region schopen vytvářet životaschopné demokracie s pulzujícím hospodářstvím.
Revoluce a po nich následující éry jsou samozřejmě vždy nestálým a nevypočitatelným obdobím, jehož výsledek často balancuje na ostří nože. Už pouhé překlenutí obrovské propasti mezi vysokými očekáváními a realitou v podobě omezených rozpočtů a kapacit představuje samo o sobě zkoušku. Také náprava někdejších křivd a vybudování ekonomiky nabízející příležitosti všem jsou obtížné úkoly charakterizované vrtkavostí, nejistotou a hrozbami politického oportunismu.
Přechodová období však zároveň bývají časem obrovských příležitostí. V 90. letech jsem patřila k těm Indonésanům, kteří žádali a poté oslavovali odstoupení našeho vlastního autokrata Suharta, a po jeho odchodu jsem vstoupila do nové vlády. Mnozí pozorovatelé předpovídali, že Indonésie coby nejlidnatější muslimská země světa nebude schopna trvale udržet demokracii a nakonec sklouzne do chaosu. Úkol, před kterým jsme stáli, byl odrazující. Vyvedli jsme však skeptiky z omylu a přitom si vzali některá základní ponaučení.
WASHINGTON – Mění se arabské jaro v chmurný podzim? Po brutálním potlačení demonstrací v Sýrii, krvavé občanské válce v Libyi a balancování na pokraji chaosu v Jemenu se řady skeptiků rozšiřují. A ačkoliv v Egyptě a Tunisku dosáhla demokratická hnutí rychlé změny režimu, nejistoty přetrvávají i tam. Po krátkém období nadějí si dnes mnozí pozorovatelé kladou otázku, zda je tento region schopen vytvářet životaschopné demokracie s pulzujícím hospodářstvím.
Revoluce a po nich následující éry jsou samozřejmě vždy nestálým a nevypočitatelným obdobím, jehož výsledek často balancuje na ostří nože. Už pouhé překlenutí obrovské propasti mezi vysokými očekáváními a realitou v podobě omezených rozpočtů a kapacit představuje samo o sobě zkoušku. Také náprava někdejších křivd a vybudování ekonomiky nabízející příležitosti všem jsou obtížné úkoly charakterizované vrtkavostí, nejistotou a hrozbami politického oportunismu.
Přechodová období však zároveň bývají časem obrovských příležitostí. V 90. letech jsem patřila k těm Indonésanům, kteří žádali a poté oslavovali odstoupení našeho vlastního autokrata Suharta, a po jeho odchodu jsem vstoupila do nové vlády. Mnozí pozorovatelé předpovídali, že Indonésie coby nejlidnatější muslimská země světa nebude schopna trvale udržet demokracii a nakonec sklouzne do chaosu. Úkol, před kterým jsme stáli, byl odrazující. Vyvedli jsme však skeptiky z omylu a přitom si vzali některá základní ponaučení.